(11) Velké dilema

ze dne

Pondělí bylo jednoduše celé na jedničku. S velkou hvězdičkou. Paní domácí v Sáfí nám ráno na náměstí chytila taxík na autobusové nádraží, za pár minut jsme byli na místě, vyměnili jsme doma vytištěné lístky za jízdenky, odevzdali batohy a za půl hodiny už jsme se naším korábem RIZAR (možná je to náhoda, ale devět z deseti autobusů má z názvu značky utržené první I) vyrazili směr Al-Džadída. Vyjeli jsme v 8:30, v Al-Džadídě jsme byli kolem 11. hodiny.

Autobusová nádraží jsou zážitkem sama o sobě. U malých dopravců nefunguje nic jako informační tabule, takže tu autobusy vyvolávají podle cílových stanic přímo z plochy prodejci lístků. Jede se tehdy, až je autobus dostatečně plný. Výjimkou jsou velké společnosti CTM a Supratours, které jezdí podle jízdních řádů (využívali jsme jen CTM a musíme říct, že fungují perfektně). Obrovskou výhodou CTM je, že si lístky můžete koupit on-line, tedy klidně už z ČR (u Supratours se nám to nedařilo).

Al-Džadída zprvu vypadala jako každé jiné město. Zmatek na ulici, výrazně přibylo odpadků a ze začátku i nevábného zápachu. Pár desítek metrů od nádraží odpadků ubylo, ruch ulice ale zůstal. O to kouzelnější byl vstup do klidného Portugalského města, které tu tvoří jakousi medínu. Ale opět úplně jinou.

Ve městě není moc památek. Jinými slovy je tu právě Portugalské město obehnané po celém obvodu hradbami a v něm nepoužívaný podzemní rezervoár. Toť vše. Cisterna, jak se tu rezervoáru říká, je však kouzelná. Nádherné klenby stropů jsou jen zlehka nasvětlovány odrazy slunce, které dovnitř proniká přes malý stropní otvor pro vytahování vody.

Hradby jsou také krásné, kompletně přístupné, jen některé části by potřebovaly trochu víc péče.

Tím se dostáváme k titulku dnešního příspěvku. Dlouho jsme přemýšleli, s čím se přihlásit. A nerozhodli jsme se. Zážitků byl nespočet. Doteď to možná vypadalo, že cesta Marokem je jen řetězem problémů, tak tomu ale není. Spíš jsme zatím vybírali věci, které měly nějak pobavit a zaujmout.

Článek mohl mít třeba titulek „Zase ta kuřecí hlava“.

V Maroku občas na zemi leží věci, které byste tam nečekali. Třeba uříznutá hlava kuřete. A jelikož jsem Tomovými slovy „magnet na divné věci“, schytala jsem to. Když jsem se na něco dívala v telefonu, na chudáka kuře bez těla jsem šlápla. Podobně jako už předtím v Marrákeši.

Taky jsme mohli zvolit titulek „Ital“. To je totiž náš nový domácí. Anglicky umí jen pár slovíček, domluva je ale přesto až nečekaně snadná. Prostě když se chce, tak to jde. Je to vášnivý kuřák, moc si neláme hlavu s tím, kde si zapálí, a celkově vypadá jako velký pohodář a flegmatik. O to víc překvapující je, že tu všechno perfektně funguje a je tu čisto. Zpětně doplňujeme: Nechval dne před večerem. Dům má nádhernou terasu s výhledem na moře.

A nabízely se i další titulky. Sami uznejte…

Vtipná byla domluva na snídani. Když jsme řekli, že bychom si ji dali v 8 hodin, Ital se podivil a řekl, že to asi nepůjde. „V osm všichni spí. Maroko,“ pronesl svým chraplákem, hodil oči v sloup a složil si ruce pod hlavu, asi kdybychom nerozuměli slovům. To byste prostě museli vidět. OK, tak v 8.30? Nic nám neuteče. 🙂

O co méně je v Al-Džadídě památek, o to hezčí je tu pláž. Dlouhá prý asi deset kilometrů, písečná. Jen místy trochu plná. Ve starém městě bylo hodně turistů, na pláži ale jen naprosté minimum, za dva kilometry jsme jich neviděli ani deset. Nechali jsme se unášet atmosférou a ten přibližně dvoukilometrový úsek jsme prošli hned dvakrát tam a zpět. Jednou po promenádě, podruhé jsme se brouzdali vodou.

Neodolala jsem a po vzoru místních žen jsem dokonce v šatech vlezla do vody. Nebylo to ale zrovna pohodlné. Pravé koupání nás čeká v úterý.

V oceánu jsme byli už v Essaouiře. Voda byla ledová, div že tam neplavaly kry, tady to asi nebude jiné. V Essaouiře se však velmi brzy zatáhlo a byla šílená zima, takže jsme si připadali jako eskymáci. Opalování probíhalo ve svetru a šátku. To nás tady snad nepotká, teplota vzduchu je úplně o něčem jiném, opar nikde.

Teď chvíli o jídle. Když jsme na pláži na žádné nenarazili, vypadalo to špatně. Když tu se v dáli objevilo velké žluté M. Hned jsem pookřála, McDonald’s, spása z nebes (v ČR naopak zhmotnění pekelného pokušení). Ale Tom, hlad nehlad, tam odmítl jíst. Zdráhal se jít vůbec dovnitř. No, nakonec slevil, ale jen jako doprovod. Moje bříško si lahodilo. Tom prohlásil, že se nají klidně i v tom nejšpinavějším stánku na ulici, ale tohle že si v Maroku nedá. Vtipné je, že chvíli poté jsme narazili na stánek, který ani nebyl špinavý, a Tom začal: „Ty jo, já nevím, mám si tady fakt něco dát? Co když to můj žaludek nedá?“ Nakonec se ale rozhoupal. „Tohle si dám, vypadá to moc hezky,“ prohlásil. Přesvědčila jsem ho i já, když jsem řekla, že to dělá žena, že to bude čisté. Paní mluvila jen arabsky, hned ale proběhla její dcera. Anglicky ale ani ťuk, jen francouzština. To nevadí. Připravili Tomovi doslova za pár drobných skvělý oběd. Za pár minut si běžel pro další nášup. Paní i její dcera byly neskutečně milé. Tak tohle je Maroko! Až je vám v tu chvíli líto, že jim nemůžete říct, jak skvělou věc umí, a ještě víc to, že se někdo, kdo se snaží i s tou trochou, co má, nemůže mít stejně dobře jako vy jenom kvůli tomu, že se narodil jinde. I když si třeba na místní poměry žijí relativně normálně.

Dorazili to dva kluci, kteří prodávali malé vody. Nejdřív jsme odmítli, pak jsme si ovšem řekli, že jim tu radost musíme udělat. No dobrá, nebyla to balená voda, ale dolitá prázdná PET lahev. Oni to ale evidentně nepovažovali za špatnou věc. Tváře jim zářily a mohli se na nás umávat, když o pár minut později pomáhali kolem stánku s popcornem. Je skvělé, že nežebrají jako třeba ten kluk v Essaouiře, ale aspoň něco dělají. Jestli svůj „byznys“ posunou tak, že budou s nějakou přirážkou prodávat opravdu balenou vodu, vysmekneme jim obří poklonu.

Závěr dne byl opět o jazykových bariérách. O něco starší kluk než my prodával ve svém pojízdném stánku pšeničné placky s masovou náplní. My jsme ovšem potřebovali jenom ty placky. To byste nevěřili, jak těžké je rukama nohama vysvětlit, že chcete JEN placku. Volal na lidi kolem, jestli neumí anglicky, zkoušel to francouzsky, nic. Prostě to nešlo. My jsme se váleli smíchy, on stejně tak, až jsme se nakonec po dlouhé době potkali. Hurá, máme placky. A teď zpět na ubytování a na terasu.

Tam jsem si dala malou lekci arabštiny. [Selam alejkum] a [Alejkum selam] jsem upravila na „Salám, I like you“ [Salám, aj lajk jú] (Saláme, mám tě rád) a „I like you, salám“ [Aj lajk jú, salám] (Mám tě rád, saláme). Dělala jsem si samozřejmě srandu, i když Tom o tom údajně chvílemi docela pochyboval.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.