Ráno jsme vstali opravdu brzy, abychom pojedli bohatou snídani a rozloučili se s milou paní domácí a paní kuchařkou i s celou Essaouirou. Já si přístav přímo zamilovala, romantická atmosféra byla všudypřítomná. Dobře, až na to, že jsem jednomu žebrajícímu neodbytnému klukovi řekla „Stop!“ a on mě arabsky poslal někam. Asi. Druhá možnost je, že slušně poděkoval a odešel. 🙂

A vlastně jsme v Essaouiře měli docela velký problém s vlhkostí. Nic neschlo – oblečení, vlasy, ručníky. Plus byla docela bizarní koupelna „v jeskyni“, kam vedlo 19 schodů.

Pojďme si ale popovídat o Sáfí, centru keramické výroby v Maroku. Do tohoto malého městečka jsem si přála zavítat já, asi vám to už došlo (keramika, to je moje). Momentálně si s Tomem užíváme nádherný výhled na město a oceán z terasy našeho riádu, čímž za sebou zanecháváme celý hektický den.

Po příjezdu jsme se ubytovali v našem nádherném dočasném domově. Než jsme sem ale došli, už nás po cestě zase někdo poslal někam, protože jsme odmítli jak jeho ubytování, tak nabídku doprovodu na náš riád. Tentokrát to ovšem aspoň bylo anglicky. Vzhledem k tomu, že tady jinak nikdo moc anglicky nemluví, považuji „fuck off“ za vrchol marocké internacionalizace.

Odpoledne jsme se vrhli do ulic Sáfí. První zastávka byla portugalská pevnost Qasr al-Bahr. Nutno zmínit, že i tato památka, stejně jako všechny ostatní v Sáfí, byla zavřená. Prý je nebezpečná, protože se postupně hroutí do oceánu. Ujistil nás o tom i jakýsi pán, který zrovna prolézal plotem od pevnosti na ulici. Jaké to štěstí, že zrovna v tu chvíli k nám napochodoval jiný muž s nabídkou, že nás s klíčníkem (hlídačem) můžou po pevnosti provést. Nu, proč ne, řekli jsme si, to bude bomba. Bylo nám jasné, že za to zaplatíme.

Výklad průvodce byl hodně expresivní a málo srozumitelný, ale pochopili jsme, že není spokojen s politickou situací v zemi. (Taky jsem tady hlavou narazila do nefunkčního halogenu. No jo, já a moje nešikovnost se prostě nezapřeme.) Ale klíčník, který doprovázel kostrbatý výklad průvodce neustálým pokovováním hlavou, mi hlavu pofoukal a utěšoval mě, že to bude dobré.

Při odchodu jsme dali klíčníkovi, který sice uměl anglicky jenom pár slov, ale byl to ten, kdo nás pustil dovnitř, 100 dirhamů (cca 250 Kč) a řekli jsme i před průvodcem, že je to pro oba, tedy „fifty fifty“. Slušná cena, vezmeme-li v potaz, že s výjimkou Jardin Majorelle je vstupné nejčastěji 20 nebo 30 dirhamů.

Po odchodu se nás však průvodce stále držel a vedl nás přes město. S Tomem jsme zavětřili nekalé úmysly a začali jsme se vymlouvat, že se musíme vrátit na riád. Houstnoucí atmosféru nezlepšilo ani to, že se pár metrů za námi držel opravdu divný člověk, co na nás neustále arabsky něco mluvil. Toho nás zbavil na křižovatce na kraji starého města muž jedoucí kolem na skútru. Asi viděl cizince v nesnázích. Zastavil, něco na divnomuže křičel, pak ho chytil za krkem a cloumal s ním po chodníku a pohlavkoval ho. Šlo mu to dobře, byl hodně urostlý. Ale my jsme měli nahnáno. Netušili jsme, o co tu přesně jde.

Ale neděste se předčasně, ještě tu stále byl náš průvodce z pevnosti Abdullah, který s námi šel až ke dveřím ubytování. V tu chvíli začalo opravdové divadlo.

My se s ním začali dohadovat, že mu další peníze nedáme, protože jsme už zaplatili, on nás chtěl neustále vést pryč. Zachránila nás až naše bodrá paní domácí. Abdullaha vtáhla do chodby a pořádně mu vyprášila kožich. Doslova. Pan domácí nás ještě ujistil, že nás už muž nebude obtěžovat, a dal nám cennou radu: „Be strong and say you will call police.“ (česky: Buďte nesmlouvaví a řekněte, že zavoláte policii.) Prý to stačí, protože Maroko není úplně demokratické, tudíž jsou všichni vystrašení a na turistu by ve skutečnosti nesáhli, jelikož by z toho měli hodně velké problémy. V Marrákeši je, jak říkal Youssef, i speciální turistická policie v civilu, která prý prověřuje každého, kdo se jí jen trochu nezdá. Menší města v tomhle ohledu bohužel na turisty nejsou připravená, lze-li to tak říct. V případě problémů ale prý stačí požádat o pomoc i nějaké místní a ti se o člověka postarají.

Dnešní příběh považujeme za své definitivní marocké ponaučení. Už žádní fake guides, žádní bad guides, žádné triky, žádné podvody.

Další část dne už byla naštěstí klidná. Navštívili jsme super keramické dílny, ve kterých jsem si mohla i vyzkoušet vytočit tajine nebo misku na kruhu. Ta léta keramiky mi tu byla houby platná, i tak se mi však dostalo nadšených reakci. V plánu bylo ještě muzeum keramiky a Cathedrale Portugaise, obojí ale bylo jak jinak než zavřené.

Po takovém náročném dnu je člověk vděčný, že se může zklidnit na terase s konvičkou mátového čaje, kterému se zde přezdívá berberská whisky, a úžasným domácím pečivem. Pohled na zapadající slunce nad oceánem je dechberoucí.

A jedno úsměvné video na konec…