Včera ráno jsme opět vstali brzy, abychom měli dost času na projití Casablancy. Vyjížděli jsme z Al-Džadídy vlakem v 8:30, ale branou Portugalského města jsme procházeli už kolem sedmé hodiny. Myslela jsem si, že loučení s městem bude dojemné, ale místo toho jsme se snažili co nejdřív vypadnout z pokoje a celého ubytování.

Připadala jsem si, jako bychom se ocitli v biblickém příběhu, jen místo kobylek nás zamořili švábi. Brrr. Aspoň, že to nebyly štěnice. Tom byl paranoidní, že mu určitě nějaký šváb vlezl do batohu, který měl celou noc na zemi. Fotky bohužel nemáme, ale byli opravdu velcí a čím agresivnější jsme na ně byli my, tím agresivnější byly jejich výpady z tmy pod gaučem.

Na nádraží jsme si koupili snídani, sundali batohy, usadili se, když v tu chvíli – na Tomově krosně si opravdu hověl šváb. Jelikož trůnil přímo u našich nohou, vyskočila jsem a začala jančit. Jsem jednoduše holka. Jakou výmluvu má Tom, že udělal to samé, netuším. Ale pravda, byl to on, kdo ho botou eliminoval. 😀

Vlak byl pěkný, jeli jsme první třídou, která nestojí o moc víc než druhá. Na TripAdvisoru doporučovali jet první třídou, protože druhá prý bývá hodně plná. Člověk si neumí představit, co to znamená, dokud to nezažije. Jelikož v Casablance jsme odpoledne na nádraží přiběhli na poslední chvíli, první třída, která je místenková, už nebyla. No co, řekli jsme si, nebudeme přece čekat na další vlak do Rabatu. Koupili jsme si lístky do druhé. Po nastoupení jsme zjistili, že se nedostaneme ani do uličky s kupé, takže jsme zůstali v prostoru u nástupních dveří. „Jako když jsem jezdila do Brna,“ pomyslela jsem si. Řeknu jen tolik – lidí přibylo, že se nebylo kam hnout, stálo se i na záchodcích, z lidí byly sardinky. Dveře během jízdy dokořán, aby se dalo dýchat. A to, co píše knižní průvodce o harašení místních mužů, je pravda. Můj zadek byl zneužit při výstupu, když mi ho mladík vedle mě začal mačkat. K mojí smůle nerozuměl, když jsem mu říkala: „Not my ass!“. A to jsem měla konzervativní oblečení, takže jediná možnost je, že i přes dlouhé pytlovité šaty je jednoduše mé pozadí neodolatelné.

Casablanca byla vyčerpávající. Svědčí o tom i můj puchýř. Ušli jsme tam nejvíc kilometrů (23), a to navíc s bagáží, jelikož v tomhle městě neexistuje kvůli hrozbě bombových útoků úschovna zavazadel. Poslední (asi čtyři roky starý) příspěvek na toto téma na internetu ještě o úschovně ve stanici autobusů CTM mluvil.

Cesta za mešitou Hassana II. byla opravdu úmorná. Slunce pálilo, zacházka do medíny, ve které mělo být úžasné pekařství, se nepovedla (pekařství nebylo), a když jsme konečně dorazili k cíli, zjistili jsme, že jsme o chvíli propásli prohlídku a další bude až za 3 hodiny. Vstupné 120 dirhamů. Ty tři hodiny i peníze se ale vyplatily, mešita je přímo úchvatná.

Odtud jsme směřovali ke katedrále Sacre-Coeur. Měli jsme štěstí, že jsme stihli dojít v otevírací době. Zaplatili jsme menší vstupné a hurá do schodů na věž. Postupně chátrající křesťanská budova, úzké schody, tuny holubího trusu – to jsou mé dojmy. Stavba je to ovšem krásná, škoda, že se jí nedostává a těžko někdy dostane odpovídající péče. Kousek od katedrály se nachází náměstí Mohammeda V., bylo ale zrovna opravované, takže kromě toho, že tam bylo víc holubů než na Trafalgaru, ve mně tohle místo nezanechalo dojem.

V Rabatu je ubytování nádherné, i když hodne drahé (Rabat je hlavní město). Všechno je tu super, jen snídaně by mohla být bohatší. V tomto ohledu u nás platí nepřímá úměra – čím víc platíme, tím míň se ráno najíme. 🙂

Projít si to, co je tu zajímavé, nebylo až na tak dlouho. Ráno na kasbu a do přilehlých andaluských zahrad, odtud k Hassanově minaretu a mauzoleu Mohammeda V., pak na staré osídlení Chellah, dál mrknout na královský palác a pak do muzea archeologie, které ale bylo kvůli rekonstrukci zavřené.

Při návštěvě královského paláce jsme porušili cestovatelské pravidlo číslo jedna, které říká: „Nikdy nikde nenechávejte svůj pas.“ Ale bez obav, už to tu máme docela zmáknuté.

Lepší než popisy památek budou ale videa… 🙂