Hned na začátek musíme říct, že tenhle příspěvek je vlastně úplně zbytečný. To, o čem budeme psát, noční náměstí Jemaa el-Fna v Marrákeši, je nepopsatelné. Nepřeháníme.

Noční Jemaa el-Fna je směsicí vůní, zvuků a barev. Už příchod na náměstí naznačuje, že tady člověk pozná a zažije něco, co si předtím nedokázal ani představit. Dav lidí bez začátku a konce proudí od mešity Koutoubia na náměstí, které se slévá v záři světel tlumených oblaky kouře z mobilních kuchyní. Čím blíž náměstí jste, tím víc vám tělem proudí hudba pouličních umělců a tím víc vnímáte vůně linoucí se ze všech stran.

Jemaa se v noci mění v divadlo pod otevřeným nebem, kde hudební čísla přecházejí v představení prodejců různých menších i větších jídel a kuchařů, kteří se vás snaží jeden po druhém přesvědčit, že jejich stánek je ten nejlepší ze všech a že zrovna u nich musíte nechat pár dirhamů.

Aby mělo vše nějaký řád, jsou stánky očíslované. Když s díky a omluvou, že jste před pár minutami jedli, odmítnete, dostane se vám odpovědi: „To nevadí, příteli, můžeš přijít klidně zítra. Hlavně si pamatuj, že mám číslo 117. One one seven takes you to heaven.“ (V překladu: Číslo jedna jedna sedm vás dostane do nebe.)

Je úžasné, že běžní Maročané turisty vůbec neřeší. Nikdo na vás nekouká, nikdo nemá potřebu se vás dotýkat (čímž straší knižní průvodci) ani vás jinak obtěžovat. A pro Jemaa el-Fnu to platí dvojnásob. Tam jsou zkrátka všichni herci jednoho velkého souboru a vytvářejí neopakovatelné představení. A skvělé na tom je, že místní tvoří většinu, s přehledem.

Jídlo jsme přímo na náměstí jedli raději jen očima, hygiena tam opravdu moc neexistuje, když si musí každý vystačit jen s tím, co si přiveze na svém vozíku. Já ale nakonec zhřešil. Šneci, ta luxusní specialita, za kterou necháte ve snobských restauracích v ČR půlku platu, je tady lahůdkou pro všechny, kdo mají v kapse nějaký ten kovák. Jednoduše nešlo odolat. A byli skvělí. V ulitě je napíchnete na párátko a vytáhnete. Když přišlo na šnečí vývar, ve kterém se ulity servírují, rozhodl jsem se skončit. Můj soused u stolu, jeden z několika tisíc místních, kteří si ten večer náměstí užívali, se ale takřka zděsil nad tím, že si tu největší delikatesu nechám ujít. „To musíš vypít, to je na tom úplně nejlepší. Jen šneci, voda a 35 bylinek,“ řekl. Místní mají pravdu, ukázalo se za pár vteřin. Břicho je i po dni OK. Jemaa umí zázraky.

Zvláštní kapitolou jsou prodejci čerstvě lisovaného pomerančového džusu. Stačí o ně jen okem zavadit a spustí se lavina volání a pokřikování. Těžko se dá vybrat jeden stánek, nakonec vám ale nic jiného nezbyde, pokud nechcete prasknout pod náporem hektolitrů čerstvě vylisované šťávy. Po tom se nám bude stýskat.

Těchto pár střípků je naprostý zlomek toho, co všechno Jemaa je. Jemaa se nedá popisovat, Jemaa se musí zažít. I když nemáte v úmyslu už nic jíst a pro všechny vůně, barvy a tóny přestáváte vnímat, co se kolem vás děje, něco vás stále nutí dál chodit z jedné strany na druhou a nechat se unášet atmosférou tohoto tepajícího srdce Marrákeše.

A na závěr ještě pár fotek z Marrákeše. Oopravdu moc se nám líbily například Saadské hrobky či brána Bab Agnaou.