(7) Chybami se člověk učí

ze dne

Před cestou do Maroka jsme si přečetli nespočet doporučení pro cestovatele. Mimo jiné o tom, jak se vyvarovat falešných průvodců a jak se nenechat oškubat a napálit. A samozřejmě jsme si hned během prvního dne v ulicích Marrákeše všechno zkusili. Chybami se člověk učí, články jsou na nic. Ale pěkně od začátku.

Nejdřív jsme první den zamířili do botanické zahrady Jardin Majorelle, kterou jste už viděli i na videu. To šlo jako po másle. Cesta snadná, zahrada krásná. Pak jsme se přesunuli do starého centra.

U mešity Koutoubia na nás narazil průvodce. Poté, co se prokázal (asi) oficiálním průkazem, jsme se asi půl hodiny nechali přemlouvat, až jsme nakonec kývli. Bylo to v přepočtu za pár drobných a uměl anglicky, což vypadalo docela užitečně. Zavedl nás nejdřív na oběd (o to jsme si sami řekli), kde to mělo být čisté. Tvrdil, že tam chodí se svou rodinou (určitě lhal). Na záchodě byla myš. Živá. Ale jídlo bylo dobré a za cenu, kterou nám předem řekli. Žaludky po dni taky OK.

Následovala prohlídka muzea Dar Si Said a palácového komplexu Bahia. Musíme uznat, že jeho výklad byl super, řekl nám spoustu zajímavostí, které bychom se jinak nedozvěděli (anglické popisky v muzeích jsou výjimkou). Prohlídku jsme zakončili v obchodě s kosmetikou a parfémy, kde nám ukázali výrobu arganového oleje. Samozřejmě šlo hlavně o prodej. A povedlo se. Marcelka ale chtěla arganový olej už před příjezdem, vypadalo to důvěryhodně, takže jsme koupili první suvenýr.

Pak už se ale dařilo o něco méně.

Platba průvodci byla hektická a „díky“ údajně výhodnému kurzu eurodirhamu nás, jak jsme zjistili později, trochu natáhl. Ale co už, pořád to bylo za dobré peníze. Nabídku procházky po súkách na druhý den už jsme odmítli s tím, že si chceme část města prohlédnout sami.

To lepší ale teprve mělo přijít.

Po rozloučení s průvodcem jsme směřovali k bráně Bab Agnaou a hledali jsme směr. Jak jsme později zjistili, šli jsme správně. Oslovil nás mladík, na první pohled sympaťák, a ukázal nám směr, kudy jít. Poděkovali jsme a řekli „goodbye“. Za dvě vteřiny se ale otočil a začal nám cestu upřesňovat. Když už to vypadalo hodně složitě, nabídl se, že nás kousek odvede. Prý nechce peníze, jen si chce procvičit angličtinu, neb studuje. Nestudoval. Na otázku, co studuje, odpověděl, že školu. Spletí uliček nás vedl někam, kde jsme netušili, co je. Bavil se přitom s místními arabsky, těžko říct o čem. Možná říkal, že vede hejly. Doufali jsme, že nás nikde nikdo nezabije. Pak nás dovedl doprostřed uličky s obchůdky a ukázal nám, že tímhle směrem to je. Poděkovali jsme, on se otočil na jednoho prodavače, pozdravili se a něco si řekli. Dál už asi není třeba říkat, jak to pokračovalo. Ale pro jistotu…

Brána kdesi úplně jinde a my v rukou prodavače, který byl velmi neodbytný. Nedali jsme se, hned jsme pochopili, že tohle je to, o čem cestovatelé píší jako o tzv. „fake guides“ (falešní průvodci). Když jsme evidentně naštvanému prodejci utekli, přišlo to vůbec nejlepší. Dostat se někam, kde se zorientujeme. GPS samozřejmě protestovala (v úzkých uličkách lemovaných vysokými budovami nebyl signál) a malé uličky se tu nijak nejmenují. Nejhorší pocity člověk zažívá, když proti němu v uličce divné už od pohledu jde jen evidentně nemarocký černoch, který mu cosi říká. A nikde turisté. Jaká je to úleva, když po deseti minutách rychlé chůze vidíte odhalená ramena. Jsme zachráněni, hurá!

Co z toho všeho plyne? Pravidlo číslo jedna: I když absolutně netušíte, kam jdete, musíte někam jít. Jakmile se zastavíte, je s vámi ámen. Pravidlo číslo dva: Když už se nedej bože zastavíte, stále dokola opakujte: „Ne, děkuji“ (arabsky La, shukran). Nabídnutá pomoc bude ve velké většině případů ve váš neprospěch. Je třeba pomoc aktivně hledat (ideálně u prodejců a spojit to třeba s koupením vody nebo placky). Pravidlo číslo tři: Vždy si dopředu zjistěte kurz dirhamu k euru, ne jen dirhamu ke koruně. Pravidlo číslo čtyři: Než se usadíte na záchod, zkuste, jestli funguje splachování. 🙂

Poznámka pod čarou: Nebojte se, bereme to všechno s humorem. Spíš se snažíme upozorňovat na potenciální problémy, na které člověk není připravený. Místní jsou až na pár výjimek opravdu bezproblémoví a není se čeho bát.

A na závěr taneční lekce z Musée de Marrakech…

Jeden komentář Přidejte vlastní

  1. Simona napsal:

    Ahojte,

    jako bych četla detektivku s dobrým koncem. 🙂

    Ještě, že jste na to přišli tak brzy.

    Simka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.