Když se řekne Maroko, téměř každému se asi vybaví kuskus. Ale to není jediná místní specialita. Celkem jsou totiž dvě. 🙂 Ale postupně…

Snídaně

Snídaně jsme měli vždy automaticky v ceně ubytování. Byly v podstatě všude stejné. Na pití byl dle našeho výběru buď mátový čaj, nebo káva a k tomu vždy pomerančový džus, o kterém byla řeč už v článku o Jemaa el-Fně. Vždy nám bylo naservírováno čerstvé pečivo, máslo, vynikající marmelády s kousky ovoce a med v mističkách ze Sáfí.

Pečivo (placky)

Musím podotknout, že pečivo máme určitě chutnější u nás. Místo chleba tu lidé jí bochánkové placky, přirovnala bych je k hutnějším rohlíkům. Dělají se z klasické hladké pšeničné mouky, ale jednou jsme koupili i nějaké z jakéhosi asi celozrnného šrotu – ty ovšem byly strašně suché. Placky jsou tu naším denním „chlebem“, jsou levné a jsou k nalezení všude. Jedna placka vyjde na 1 nebo 2 dirhamy. Případně tohle pečivo může mít i tvar francouzské bagety. Pojídatelné jsou však placky maximálně jeden den od zakoupení, pak se změní na betonové hroudy a můžete jimi tak maximálně srážet racky na pobřeží. Jednou jsme narazili i na dooranžova zbarvenou placku s kousky cibule, ta byla velmi dobrá.

Suchými plackami jsme ponejvíc řešili i večeře, občas jsme si ale dopřáli i něco lepšího na zub. Tím myslím něco, co mělo nějakou chuť. A většinou to bylo sladké – placka namazaná nutelou, placka namazaná medem, kuskusová placka namazaná kozím sýrem, placka s jogurtem. 🙂 Nejvíc jsme si užili večeře v Al-Džadídě, kde jsme si na promenádě dali placky plněné mletým masem, rajčatovou omáčkou a jakýmisi minipárečky. Cena za tuto veledobrotu byla 20 dirhamů. Tom měl i placku plněnou rybami, rajčaty.

Restaurace

Když jsme zatoužili po něčem teplém a „normálním“, šli jsme si sednout do nějakého podniku, který vypadal čistě a měl v jídelním lístku ceny, protože jsme četli o podvodech, které tu na turisty mohou ušít. I když ani to nebyla jistota, že nepoužijí další z fíglů, které jsme však měli také nastudované, a věděli jsme, jak bychom na ně měli reagovat. (Prý mohou naúčtovat o dost vyšší cenu. Když se člověk ohradí a odkáže se na jídelníček, donesou mu upravenou verzi, ve které jsou ceny samozřejmě vyšší. V takovém případě se má zaplatit rozumná částka a odejít. Policii si v takové situaci zavolat nedovolí, protože ví, na čí straně je pravda. Nestalo se nám to naštěstí ani jednou.)

V restauracích je většinou výběr menší a všude zhruba stejný. Tak jako u nás je nedílnou součástí lístku smažený sýr a řízek, tady frčí kuskus se zeleninou, kefty, brochetty a především tajine.

Tajine

Tajine je jídlo, které může vypadat všelijak, ale je vždy servírováno v keramické nádobě, ve které se připravovalo (pokud nepoužijí na servírování nádobu zdobenou, která nezvládá vysoké teploty při dušení) a které se říká právě tajine. Jedná se v podstatě o hlubší talíř s kuželovitou pokličkou, kterou před vámi zdvihne až číšník. Uvnitř může být vegetariánská verze, ale častější je to dušené kuřecí nebo hovězí maso se zeleninou či ovocem, případně i ryba. K tomu navíc člověk dostane ošatku s rozčtvrcenou plackou, o které byla řeč výše. Pokud má člověk štěstí, donesou mu před jídlem jako drobnost olivy.

Nejlepší tajine byl na Jemaa el-Fně v Marrákeši – hovězí s fíky a vlašskými ořechy a s perfektním okořeněním. Cena za tajine se pohybuje v restauracích s normálními cenami a čistotou od 40 do 60 dirhamů.

Harira

V průvodci psali, že co se jídla týče, měli bychom určitě vyzkoušet hariru. Popsali to ale tak zvláštně, že jsem netušila, co to vlastně je. Hádala jsem salát. Je to ale polévka. Měli jsme ji dvakrát a podruhé chutnala úplně jinak než poprvé, takže nevíme, která z těch chutí je ta typická. Poprvé byla taková nijaká, podruhé byla moc dobrá, trochu připomínala rajskou, byla v ní rýže a luštěniny. Cena za hariru je zhruba 10 až 15 dirhamů.

Saláty

Jako předkrm si můžete objednat marocký salát, který vřele doporučuji. Jedná se o nadrobno nakrájená rajčata a cibuli. Patří tam i na jemno nasekaná petržel a koření. Snad římský kmín? Cena za salát je, tuším, od 10 do 20 dirhamů.

Jako zákusek je tu oblíbený ovocný salát – jablko, banán, žlutý meloun, hroznové víno. Cena celkem vysoká, stál nějakých 25 dirhamů.

Ryby a plody moře

V Essaouiře jsme se nacpali k prasknutí přímo na ulici. Je to přístav, takže je téměř povinností si tady dát čerstvou rybu. U náměstíčka, přes které jsme neustále chodili, bylo x stánků nabízejících všechno možné. Klučina, který nás odchytil a ptal se nás, odkud jsme, nám po odpovědi, že z ČR, nabídl údajně výhodnou cenu za porci ryb, protože prý ví, že Češi vydělávají málo. 😀 Cena opravdu nebyla špatná, ale všichni asi tušíme, že šlo jenom o dobrého obchodníka. Domluvili jsme se na ceně 150 dirhamů za oba. V ceně byl marocký salát, opravdu hrozně moc výborných čerstvých grilovaných ryb a mořských plodů (kalamáry, krevety, langusty, sardinky, ropušnice a jedna další velká ryba), pečivo a lahev vody.

Završili jsme to sladkým, když před námi jeden pán vybalil svůj přenosný stánek. Vynikající. To ale bylo asi jediné sladké, co mi tu chutnalo. To, co jsme jinak koupili v pekárně, chutnalo všechno tak nějak stejně – stejně sladce a neutrálně. Jak řekl Tom – milion podob, jedna chuť.

Pití (voda, džus, čaj)

Základem je samozřejmě voda. V teple opravdu hodně vody. Prodává se všudy a stojí drobné. V Marrákeši je na Jemaa el-Fně specialitou čerstvý pomerančový džus. Sklenička stojí ve všech stáncích stejně, 4 dirhamy neboli 10 Kč. Z jiného ovoce je dražší. Doporučuje se nechat si džus vylisovat z pomerančů před očima, aby nebyl ředěný vodou. V Marrákeši to ale není dost dobře možné, protože se tam džus prodává ve velkém a nalévá se z plastových konvic, do kterých se postupně dodělává (používají elektrické odšťavňovače). V Essaouřie se ale lisuje ručně a vždy přímo do skleničky.

Národním pitím je ovšem mátový čaj. Když vám jej někdo nabídne, neměli byste odmítnout. Říká se mu prý berberská whisky. Jak nám bylo vysvětleno, nejde o čistou mátu zalitou horkou vodou, ale o kombinaci máty a zeleného čaje. Máta se prodává přímo na ulici, a je tedy často příjemně cítit. Čaj je hodně sladký a bývá slazený již přímo v konvičce. Nalévá se z konvičky do malých skleniček z velké výšky, čímž se ochlazuje. V teplém počasí je opravdu skvělý, díky mátě velmi osvěžující. Kdybyste jej chtěli vyzkoušet u nás, ptejte se po čaji touareg. Alkohol lze koupit pouze ve specializovaných obchodech, dražších restauracích, někdy i na ubytování. Nezkoušeli jsme jej ale.

Obchody

Obchody v medinách vypadají jinak než u nás. To neplatí pouze o pekárně, která je podobná té naší. Placky jsou ovšem k dostání i ve smíšeném zboží, které je tu nejčastěji, nebo na pojízdném vozíku na tržišti. Smíšené zboží je krámek, který je úzký a je zatarasený přepážkou. Zákazník tedy stojí venku na ulici a říká si o věci, které by rád, a prodavač je skládá na pult. Občas je to domluva rukama nohama, ale vždycky to nějak jde.

Co se týče zhodnocení marocké kuchyně, velmi příjemně nás překvapilo jídlo prodávané přímo na ulici. Plněné placky, ryby, slaná cizrna nebo fazole na chuť. V restauracích jsou základem tajine a kuskus. Nebojte se vyzkoušet zajímavé kombinace (stále vzpomínáme na hovězí tajine s fíky a ořechy). Ryby na pobřeží nejsou drahé. Na samotných plackách by to ještě chtělo zapracovat. V každém případě je jídlo poměrně lehké a není založené na polotovarech ani jiných zjednodušovadlech. Takže palec nahoru. U Toma jasně vyhráli šneci.

Dnešní poslední den jsme strávili napůl ve vlaku a napůl v okolí Jemaa el-Fny. Řekli jsme si, že se odvážeme a dáme si vše, co nám tak chutnalo. Kromě tajinu, salátu a množství pomerančového džusu jsme si dopřáli i šneky. Tentokrát jsem se odvážila ochutnat i já! Úvodní foto jako důkaz. Mistička pro jednoho stojí 10 dirhamů.