(15) Všechny cesty vedou k mešitě Karaouiyne

ze dne

Do ulic Fezu jsme ráno vyšli vyspalí jako mimina. Jak by taky ne. Když jsem Marcelku hledal v té obří posteli, jestli se neztratila, musel jsem uválet dva sudy, než jsem na ni narazil. Snídaně byla stejně jako celé ubytování velikášská. Poprvé jsme tu měli vejce a sýr. Jen džus nebyl čistá šťáva, soudě podle hustoty a chuti. Ale bomba. Ubytování je jednoznačně na deset bodů. První večer jsem se jako zámecký pán zabalil do županu a vychladil pokoj na stav „lednice“, abych se v tom županu neuvařil. 🙂 To jsem si prostě musel užít.

Prohlídku Fezu jsme chtěli začít u Modré brány. Taxikář si ovšem řekl za krátkou cestu o dvacet dirhamů, správná cena byla tak pět, my nabízeli deset. Nedohodli jsme se, tak jsme šli pěšky. U Modré brány, kde nás hned oslovilo několik průvodců, jsme se schovali do muzea Batha. Původně jsme průvodce chtěli, i kvůli údajným kapsářům, když jsme ale poprosili před příjezdem riád, jestli by nám ho nezajistili, napsali, že nám dají mapu a že to zvládneme sami. Případně že se s nimi můžeme domluvit na místě a oni nám jej na ráno sjednají.

Pustili jsme se do toho tedy ale nakonec vybaveni mapou skutečně sami. Od muzea Batha jsme skrze Modrou bránu vstoupili do města. Po chvíli jsme narazili na medresu Bou Inania, středověkou studentskou kolej, která je dodnes funkční a jde o jedinou funkční budovu vzdělávací instituce tohoto druhu, do níž mohou vstoupit turisté. Vstup je možný pouze na nádvoří, z něhož je vidět do mešity (do těch zde ale nemuslimové nesmí). I samotné nádvoří bylo úchvatné. Jde o budovu čtvercového půdorysu, v jejímž druhém poschodí jsou cely studentů. Stěny nádvoří jsou od podlahy po střechu zdobeny drobounkými rostlinnými motivy v omítce a ve dřevě (islám na rozdíl od křesťanství zakazuje vyobrazovat lidi a zvířata) doplněnými v nižších pasážích keramickou mozaikou.

Již od vstupu do starého města nás zastavovali lidé s nabídkou prohlídky koželužen, ikony Fezu, zatím jsme ale odmítali.

Ve Fezu se prý říká, že všechny cesty vedou k mešitě Karaouiyne, nejstarší univerzitě na světě. A je to pravda. I nás tam naše ulice dovedla. Do této budovy nemuslimští turisté rovněž nesmějí, lze ale vstoupit do vedlejší medresy Al-Attarine. Ta je hodně podobná medrese Bou Inania, i tak ale stojí za návštěvu. Z preciznosti zdobení přecházejí oči.

A od mešity Karouiyne už není daleko ke koželužnám (anglicky Tanneries). Ve městě jsou koželužny celkem troje, my mířili do těch největších a nejznámějších, které vznikly v 11. století. Koželužny velmi nedávno prošly kompletní rekonstrukcí provedenou pod dohledem UNESCO a my ještě před odjezdem nevěděli, jestli už budou v provozu. Na fotografiích pořízených jen několik týdnů před naším odletem z ČR, které jsme na internetu našli, totiž byly jen prázdné vany na zpracování kůží a stavební dělníci. Trochu nás znejišťovalo i to, že ve městě nebyl cítit zápach, o kterém se všude píše. Uvidíme, řekli jsme si.

Uličku se vstupy na terasy, ze kterých je výhled na dělníky, jsme našli hned. Nejdřív jsme jí jen prošli, nabídek byl nespočet. Po cestě zpět jsme naslepo zkusili jednoho prodejce. Ten nás přes svůj obchod odvedl na terasu a dal nám stonek máty, abychom mohli dýchat kvůli případnému zápachu přes něj. Dobrá zpráva, koželužny jsou evidentně v provozu.

Výhled byl úchvatný, byť to nebyla přímo ta terasa, kterou jsme si vyhlédli na fotkách. Prodejce nám vysvětlil, jak se v koželužnách kůže zpracovávají. Pak už jsme se jen kochali. Nejdřív to vypadalo, že máta ani nebude třeba, poté ale nějak lehce zavál vítr a… Šup mátu pod nos. Lepší.

Důvod, proč koželužny zapáchají, je ten, že v první fázi se kůže změkčují pomocí přírodního amoniaku. A tím není nic jiného než směs holubího trusu, soli a vody. Když tuhle kaši umícháte a necháte v teple, je to zkrátka cítit. Na barvení se prý používají dodnes přírodní barviva (často se to zpochybňuje). Červená barva je z máku, hnědá a černá z cedrového dřeva, žlutá ze šafránu, zelená z máty, oranžová z heny. Kůže jsou z velbloudů, koz, ovcí a krav. Prasata jsou logicky vyloučena. Platí tu pravidlo, že se na kůže používají jen ta zvířata, která se smí jíst. Po chvíli jsme se rozloučili a jako díky v prodejně nechali 20 dirhamů, což je považováno za slušnost, když si nic nekoupíte. Ještě jsme ale neměli dost, řekli jsme si tedy, že zkusíme najít ještě lepší terasu. Po cestě jsme potkali nějakou turistickou skupinu a Marcelka se zeptala, jestli neví, jak se dostat na terasu s výhledem. Nabídli nám, ať jdeme s nimi. Vystoupali jsme po nenápadném schodišti do velikého obchodu a odtud vylezli na terasu. Sice to pořád nebyla „ta naše“, rozdíl byl ale už jen minimální, z téhle byl výhled dokonce možná ještě lepší. Byli jsme totiž přímo nad částí, kde se kůže barví, a vše jsme tak měli jako na dlani. Hurá, dál už hledat nemusíme, tohle je úžasné, tady zůstaneme. Sledovali jsme, jak se kůže máchají v holubím trusu, jak se zbavují zbytků tuku a jak se barví. Bylo to úžasné a jen těžko se to zprostředkovává. Podívejte se určitě na video.

Po odchodu z koželužen jsme ještě navštívili jedno krásně opravené muzeum, na které jsme náhodou narazili, a pak zpět druhou ulicí k Modré bráně. Vůbec se není třeba bát toho, že se ve městě ztratíte. Uliček je sice v medíně nekonečně mnoho, vám však budou stačit dvě paralelně vedoucí ulice, na kterých leží vše podstatné (Rue Talâa Saghira a Rue Talâa Kebira). Menší uličky využijete jen tehdy, budete-li chtít bezcílně bloudit městem.

Věděli jsme, že druhý den musíme jet vlakem v 6:40, abychom do Marrákeše přijeli ještě odpoledne, takže jsme šli pěšky na nádraží pro lístky (byla to šílená štreka). Tam jsme vyplázli přes 600 dirhamů za první třídu a vzali si taxík zpět k Modré bráně. Tam jsme si chtěli koupit placky s nutelou a kozím sýrem (stejně jako o den dřív), místo placek se tam však tentokrát prodávala grilovaná kuřata. Zašli jsme tedy na večeři do blízké restaurace, kde nás přivítal Sallah, napůl Maročan, napůl Palestinec. Jeho první otázka nás zaskočila. „Jste z Polska, nebo z České republiky?“ Řekli jsme, že jsme z ČR, a zeptali se, jak to poznal. Prý to má v oku. Těžko říct, jak si to vyložit. Dali jsme si kuskus s kuřetem a hovězím a nacpali si břicha. Vtipné je, že chvíli před tím se nám jako Kuskus představil prodejce na druhé terase v koželužnách.

Od Modré brány jsme procházkou kolem cesty za hradbami došli k bráně Guissa, odkud vedla cesta na náš riád. Jen tak na okraj – za městské hradby, a to včetně Merenidských hrobek, kde jsme byli o den dřív, je prý dobré chodit jen ve skupinách, ideálně ještě s průvodcem. Nepřišlo nám ale, že by nám něco hrozilo.

Na riádu jsme zaplatili za pobyt (upgrade byl opravdu zdarma), snědli druhou půlku melounu z předchozího dne a já si zopakoval rituál se županem. Pak už následovalo jen balení. Aladin v nasrávačkách nám slíbil, že ráno dostaneme v šest hodin snídaňový balíček na cestu. OK. Trochu jsme opět znervózněli, když jsme zjistili, že 12. září muslimové slaví Svátek obětování. Snad chytneme taxík.

Na Svátek obětování rodina zabije berana, třetinu masa si nechá, třetinu dá příbuzným a třetinu chudým. Konečně jsme pochopili, proč lidé po ulicích neustále vodí a vozí berany, kterým se evidentně nikam nechce.

Taxík na parkovišti ráno v šest, kdy byla ještě tma jak v pytli, samozřejmě nebyl. Po cestě z riádu jsme ještě od skupinky místních dostali nabídku na koupi marihuany. Z parkoviště jsme popošli na hlavní cestu a mávli na dva projíždějící taxíky. Oba zastavily. První si řekl o 50 dirhamů. Neřešili jsme to a vzali ho, zase tak velkou rezervu do odjezdu vlaku jsme neměli. Přes město s námi pelášil 100 km/h, na nádraží jsme tedy byli hned.

Když jsem tento článek dopsal, byli jsme už skoro v půli cesty (cesta z Fezu do Marrákeše trvá 7,5 hodiny). Nahraný už je ale článek z Marrákeše, dorazili jsme tedy zpět „na místo činu“, do riádu k našemu starému známému Youssefovi z prvních dnů v Maroku.

Jo, a Marcelka mě ještě nutí, abych na sebe práskl, že jsem ji v noci budil, aby se mnou šla zkontrolovat koupelnu, protože tam zvečera něco bouchlo a já se moc bál. Byla to jen vypadlá mřížka od sifonu vany, kterou jsem tam odpoledne zkoušel víc napasovat, aby se k nám škvírou vedle ní nedostali bubáci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.