Pro tuto dovolenou jsme se rozhodli zvolit taktiku „ráno se pořádně vyspat a beze spěchu se vypravit“. V našem podání to znamená se z ubytování vypotácet kolem té jedenácté. Tento přístup nám (snad) umožní program natáhnout do večerních hodin, kdy Tonička už jinak obvykle spí. Jasně, taky nám v tom pomáhá časový posun, který je tu oproti tomu našemu +2 hodiny.

Po poledni jsme tedy znovu byli na asi hodinu vzdálené „wild“ pláži plné odpadků. Mimo město je tohle asi v těchto zemích standard, ale mně pokaždé srdce pláče.

Hned po zaparkování u nás přizastavila tamní hlídka s tím, že je zakázáno se ale koupat. Jasně, jako v celé téhle „pokrokové“ zemi, kde ženy jsou tak začleněny do společenského dění, že je večer venku stěží uvidíte. (Tomova poznámka: Jak s tímhle souvisí ženy? Nesměl jsem se koupat ani já.) Tonička byla ale happy i ze svlažených nohou a dvou hodin rýpání se v písku. Takže vlastně spokojenost. A to i přes ohromný vítr, který mi připomínal Kanáry. Písek štípal a byl všude. A doteď je.

Pak teda hurá do auta, směr akvárium Fakieh, řekněme v centru Džiddy. Tom koupil předem on-line vstupenky, ty zahrnovaly vstup jak do akvária, tak na delfíní show (130 SAR na osobu, Tonča 110). Delfíní show probíhala až v sedm večer, takže jsme se zastavili předtím ještě na jídlo.

V restauraci, na kterou jsme narazili úplně náhodou při otáčení se do protisměru (na výběr byla tato, nebo McDonald’s), stáli za kasou dva týpci, jistě ne místní, kteří anglicky rozuměli jen „Hello“. Domlouvali jsme se rukama nohama, bez úspěchu, až nás spasil nějaký jedlík, co si kvůli nám odskočil od prostřeného koberce.

Měli jsme úžasné kuře v omáčce, brambory v omáčce (ty snědla celé Tonička) a něco z lilku, co mi hned připomnělo íránskou dobrotu baba ganoush. K tomu balení chleba, zeleninu a vodu pro každého. Celkem za to všechno 13 SAR. I my jedli stylově na zemi – pravou rukou, protože ta levá se tu strká… no, vy víte kam.

Tonička se od rána ptala, kam že to jdeme a jedeme, jestli na tu „medvědí show“. Hezky si nás dobírala.

Akvárko bylo pěkné, jen po zkušenosti z Vídně jsem si vyloženě nesedla na zadek. (Tom: A mně se líbilo moc.) Tonička to profrčela celkem svižně.

O půl sedmé jsme už čekali na delfíny. Tonička, unavená, dělala blbosti a pošlapala pánovi za námi nohy, ale jak ten trefně poznamenal „Never mind, children, let them play.“ (Nic se neděje, jsou to děti, nechme je se bavit.)

Vystoupení trvalo cca půl hodiny. Neříkejte to ochráncům zvířat (a pokud jimi jste, skočte na další odstavec) ani tomu klukovi ze Zachraňte Willyho, ale nám se ta pokleslá zábava líbila. Ačkoli jsme nerozuměli ani slovo, bylo to hezky vymyšlené, jednotlivá delfíní čísla byla vetknutá do příběhového rámu s krásnou princeznou a teatrálním krabem coby vypravěčem.

Pak už následovala cesta zpět na ubytování, provoz hustý, ale jelo se slušně. Tom šel z hotelu ještě koupit večeři do nedaleké rybí restaurace – podle recenzí na Googlu snad jedné z nejlepších v celé Džiddě. A byla to velká lahůdka. Uvnitř je prý chlaďák a v něm ryby a spol. Vy ukážete, co konkrétně chcete, řeknete, jestli to chcete ugrilovat, nebo usmažit, co k tomu atd., a oni to na místě udělají.

Dali jsme si nějakou rybu vzezřením podobnou pražmě a grilované krevety. K tomu bílou a černou rýži, zeleninu, chléb, nějaké omáčky atd. Porce jak blázen, domluva tedy opět ruce nohy, zprvu ne moc úspěšná, ale pak někde v kuchyni vyhrabali kuchaře, co uměl aspoň říct „barbecue“ a „rice“, a s ním už to byla hračka.

Tonička mezitím bohužel usnula, tak jí ohřejeme zbytek zítra na večeři. Cena byla tentokrát vyšší – 108 SAR.