Ráno jsme si připsali, protože jsme dva dny vstávali hodně brzy. Posnídali jsme nějaké sladké buchty, co Tom koupil večer (to sladké pečivo je vážně tragédie) a vyrazili jsme směr al-Balad neboli staré město v Džiddě.

Charakteristické jsou pro al-Balad dřevěné zdobené vyřezávané balkony. Ty měly údajně sloužit jednak k regulování teploty v domech, jednak k tomu, aby ženy mohly ze soukromí sledovat, co se venku děje.

Wikipedie píše, že čtvrt al-Balad byla založena v 7. století a byla historicky centrem Džiddy. Hradby, které ji lemovaly, byly definitivně strženy ve 40. letech a v 70. a 80. letech, kdy Džidda začala bohatnout díky ropě, čtvrť lidé postupně opouštěli.

Dnes tak je velká část budov nevyužitá, neobydlená, v žalostném stavu a čeká za zelenými plentami hlásajícími, že „toto je kulturní majetek království“, na lepší zítřky. Uličky al-Baladu nabízí nespočet krásných pohledů. Většina uliček je dokonale čistá, na každém rohu (a to není nadsázka) sedí člen ochranky, nudí se a čučí do mobilu, respektive když jde kolem Tonča, zvedne se, udělá na ni ksichtík, podrbe ji ve vlasech nebo jí dá třeba polibek na ruku.

Je to ale jen na procházku, údajné muzeum bylo zavřené, absolutně bez infa o otevírací době atd. A jiná aktivita (vyjma dvou houpaček pro děti) na místě není.

Do al-Baladu jsme přijeli možná kolem jedenácté hodiny, takže logicky byl pro nás za chvíli čas oběda. Což se záhy ukázalo jako mírně problematické, protože tady přes den nic nefunguje a provozní doba všeho je cca „od čtyř do jedenácti večer“. Jeden fast food jsme ale přece jen našli – a smažené kuře bylo nakonec výborné.

S tímhle časově posunutým životem se pojí pro našince kromě řady nevýhod i jedna výhoda. Minimálně v pátek je parkování na ulici do čtyř zdarma a platí se až od čtyř hodin odpoledne (či večer, chcete-li).

Na pár turistů jsme v al-Baladu narazili, byly to ale jednotky lidí. Tohle prostě není žádná masovka.

Odpoledne jsme přejeli na jih na pláž. Mysleli jsme, že tam ani nikdo nebude, opak byl ale pravdou. Je to asi nejbližší pláž u Džiddy, takže tam byly stovky aut. Ale je to obrovský „areál“, takže se to tak nějak rozplynulo. Namočili jsme si nohy, Tonička se namočila celá. Voda popravdě žádný zázrak, mělká – hodně daleko, zakalená ale místo príma. Tedy až na extrémní vítr.

Tomova poznámka: Teď jsme vedli diskuzi stran koupání. Marce že by se prý ráda aspoň jednou vykoupala v plavkách. Já na to, že za koupání se v bikinách mimo pro to určené soukromé pláže je spojeno s hrozbou vysoké pokuty a/nebo fyzického trestu. A ona, že je to prý OK, protože nemá bikiny (ale jednodílné plavky). Netuším, jestli to myslí vážně, a vůbec téhle úvaze nerozumím.

Kdo mě zná, ví, že mám ráda objevování nových jídel. Je to ta část dovolených a výletů, na které si ujíždím. Tom má slabost pro pitíčka, já pro jídlo. A protože oběd se nesl v duchu „hlavně ať vůbec najdeme něco“, večeři jsem si chtěla vychutnat víc. A povedlo se.

Bylo to celkem štěstí, Tom našel kousek od ubytka fajn hodnocený podnik, předvýběr jsme učinili podle fotek na internetu. A fotkami z Google recenzí v mobilu jsme si i objednali, menu totiž žádné neměli a názvy jsme neznali. Ale vzdělání jsme si doplnili a vřele doporučujeme oboje.

Tom si vybral mutabbaq. Je to jídlo typické hlavně pro západní část Saúdské Arábie. Spíš bych to nazvala svačinkou, je toho poskrovnu. Mezi dvě tenké placky se dá náplň z vajíček, pórku, cibulky, viděla jsem tam i papričku. Je to zapečené a nakrájené na malé kostečky, obdélníčky.

Já si naopak vybrala jídlo hodně syté, sladké a pro jednoho prostě k nesnězení. Tom se mi celkem smál, že prý to bude blivajs, protože nahoře je vrstva z cornflaků, která leží na smetaně. Ale vůbec, nakonec se oblizoval i Tomík. O čem že je řeč? O tradiční saúdskoarabské snídani zvané aarika/areeka. Vlastně prý je to dokonce typické pro oblast Mekky. Je to vrstvené jídlo, vespod je naprosto mňamózní hutná směs z datlí a chleboveé placky, na tom smetana, na tom cornflaky, kešu ořechy a med. Bomba jak kalorická, tak chuťová.