Tak jsme na prvním ubytování. Živí a zdraví. Ale nebylo to, jak už to tak bývá, úplně bez komplikací. A i kdyby bylo, stejně bych musel napsat, že nebylo, protože přece to neodbudu konstatováním, že jsme letěli letadlem a pak jeli autem.

Takže… Cesta z vídeňského ubytování na letiště a všechny procedury tam bez problémů. Dokonce na bezpečnostní kontrolu nás poslali do extra „řady“, kde jsme vůbec nemuseli čekat. Jedna zajímavost – na pásové kontrole se nás pán ptal, proč letíme do Džiddy, jestli za rodinou. Když jsme řekli, že jen tak, jako turisti, podivil se, že je to zvláštní, že tam létají tak maximálně IT experti.

V letadle nás zaujalo nemálo mužů oděných výhradně do dvou bílých ručníků – jednoho pro horní a druhého pro spodní část těla. Jak jsme dodatečně vygooglili (a ja to říkal), byli to poutníci a ty bílé ručníky měly zaručit, že se nebudou muset starat o svůj zevnějšek, ale budou se moci soustředit jen na duchovní věci, že jsou si před bohem všichni rovni atd. A kdyby vás to zajímalo, říká se tomuto odění ihrám.

Po přistání jsme prošli pasovou kontrolou, kde nám odebrali otisky všech prstů a vyfotili. Tonička se samozřejmě rozhodla, že nebude nikoho poslouchat, a tak se odmítala nechat vyfotit, strkala si ruce před obličej a nad hlavu, brečela. Děs…

Větší problém. Kde si půjčit auto. Šel jsem na informace, kde mi bylo řečeno, že tohle je Terminál 2, ale auta se půjčují na Terminálu 1, kam musíme jet taxi. Byť jsem tušil, že je to zbytečný dotaz, přece jsem se zeptal, jestli by nemohl zavolat na číslo autopůjčovny a ověřit to, protože mně se tam přes Skype to phone dovolat nedaří. „To nejde, jsem byzy,“ odvětil.

Takže jinak. K bankomatu a vybrat peníze na taxi… Jenže já si nepamatuju PIN ke kartě, protože už platím jen mobilem! Vzal jsem si kartu Marce, že něco vyberu z ní, a po cestě jsem si vzpomněl na svůj PIN. Vyřešeno, peníze vybrány.

Poté nás odchytil taxikář. Popisuju mu náš problém a on že to vůbec není problém, že nás tam doveze. Za lidových 150 SAR. Na naše krát šest. Neusmlouval jsem ani halíř. Připomnělo mi to přejezd mezi terminály v Dubaji, kde jsme taky za tuhle pitomost zaplatili šílenost.

Naše konverzace s řidičem se omezila na to, že je z Egypta. Pak si pustil v televizi na středovém panelu fotbal. Zeptal jsem se, kdo hraje. Prý al-Hilal s někým. Začínám rozumět té nehodovosti.

Ale ještě nekončíme. Půjčovnu jsme nějak našli, Egypťan tam šel se mnou. Prý kauce 6 000 SAR. Hmm, tak tolik na kreditce vážně nemám. Takže převést peníze mezi účty. Nešel mi internet přes Airalo. Egypťan absolutně v klidu, že prý „no problem“, že se vrátíme k autu, kde byly Marcelka s Toňou, že mi udělá hotspot. Po cestě se to rozběhlo a já peníze převedl. Zpět do půjčovny, kauce OK, na parkoviště k autu. Po cestě z Egypťana vypadlo, že nemá ani rijál a že tedy někde musí rozměnit mých 500 SAR. Chodil od půjčovny k půjčovně, kde neberou hotovost, tudíž nepochodil. „No problem“, nějak vyřešíme. „Stačí dolary?“ ptám se. On na to: „Jasně, tak to bude v přepočtu 370 dolarů“. Ehm, nešlo mu vysvětlit, že je to fakt jen 40, což je už tak sakra moc. Skok v čase… Někomu zavolal, my jsme mezitím vyložili věci a on po chvíli za volantem zvedl oba palce nahoru a s 40 dolary na palubce a úsměvem od ucha k uchu odfrčel.

Převzetí auta (snad) OK. Sedačku máme, dokonce protisměrnou!

A teď ta cesta. Takže… Na pruhy se tu nehraje, prostě se jede, vpravo, vlevo, uprostřed, předjíždí se odkudkoli. Ideální je jízda v některém ze středových pruhů, protože máte kam uhnout na obě strany.

Plná čára není zeď, takže strhávání volantu na poslední chvíli do odbočovacích pruhů taky místní umí.

Ale dokud se jede rovně nebo se odbočuje, jde to, jen to chce hodně pozornosti.

Zábava začíná s kruhovými objezdy. Ty jsou vícepruhé a jízda po nich má jedno jasné pravidlo. Kdo jede ve vnějším pruhu, odbočuje vždy doprava, kdo jede v prostředním nebo vnitřním, jede buď rovně nebo doleva. To dává smysl. Jenže je problém se nasoukat do středu, když jede auto za autem s rozestupy v centimetrech, nikdo vás dobrovolně nikam nepustí, někdo blbě najetý vevnitř se tlačí ven, troubí se… Jedním slovem peklo. Z jednoho kruháče jsme museli vyjet hned prvním výjezdem a jet ho znova, protože jsem se tam prostě nedokázal nacpat. Natočené to nemáme a těžko to jde autenticky popsat.

Ale ano, zvládli jsme to, ubytovali jsme se. A jdeme spát.