A jsme tady. Po zhruba pětihodinovém čekání v Seville jsme nastoupili na poslední let a přistáli v Marrákeši. V příletové hale první drobný problém. Vyplnění příjezdové karty. Ehm, propisku? Tu nemáme, co kdyby si na letišti při bezpečnostní kontrole řekli, že ji můžeme použít jako zbraň. Vyprosili jsme si ji od jednoho páru. Dobře to dopadlo. Problém číslo dva, napsal jsem tam, že jsem „pisálek“. Už za malou chvíli jsem zjistil, že je lepší volit nějaká neutrální povolání. Trochu jsem se lekl, že se bude Marcelka muset obejít beze mě, ale po ujištění, že jsem opravdu jen turista a přispívám do neškodného nepolitického českého projektu, jsem byl i já schválen jako oprávněný ke vstupu do Maroka.

Pak už to šlo jako po másle. Našli jsme bankomat, vybrali prvních 500 DAM, dorazili během k autobusu číslo 19 a nalodili se. K našemu překvapení za volantem seděla žena. Nohy na přístrojové desce, na sobě tričko a kraťasy. Ne, tak tohle opravdu není Egypt. Cesta dobrá, samozřejmě zmatek v dopravě. V autobuse jsme jeli my a ještě jeden pán, jinak nikdo. Řekli jsme, že chceme na Jemaa el-Fnu, cestu jsme pak sledovali na GPS. Hlavní postřeh: Je tu strašně moc skútrů a mopedů a na silniční pravidla se asi ve městech moc nehraje.

Okolí Jemaa el-Fny bylo neuvěřitelné, všude spousta lidí, každý šel odjinud jinam, nikdo si nás nevšímal, což bylo příjemné. Čekali jsme naháněče. Je tu až nečekaně hodně turistů, ty člověk prostě pozná. Po cestě jsme dokonce v místním pekařství, kde neuměli anglicky (to bude asi standard, bez francouzštiny do Maroka nelez), koupili balené vody.

Příchod na riád přes menší uličky byl trochu strašidelnější, ale našli jsme to na první dobrou. Na uvítání byl skvělý mátový čaj. Pak ubytování v nádherném pokoji s vlastní koupelnou a večeře. Ještě teď máme boule za ušima. Studený zeleninový salát, kuřecí tajine s citronem a sladký ovocný salát. Opravdu milé přivítání.

Šéf riádu Youssef s námi chvíli mluvil, doporučil nám zajímavá místa v Marrákeši a uklidnil nás, že je tu bezpečno i v noci, že klidně můžeme jít po večeři o půlnoci na Jemaa el-Fnu, protože ta končí až kolem třetí hodiny ráno. No, únava byla silnější, šli jsme tedy spát a načerpat nové síly.

Teď dáme snídani a pak směr brána Bab Doukkala a botanická zahrada Jardin Majorelle. Pak směr jih k mešitě Koutoubia (Kutubíja, mimochodem největší v celé Marrákeši). Máme tipy na súky (tržiště) a spoustu dalších zajímavostí.

Kolem je všude hluk, hlavně z dopravy, riád je ale absolutně tichý. Oáza klidu.

Tak hurá na Marrákeš!