A jsme ve finále. V Džiddě na recepci hotelu nám bylo sděleno, že bazén je v šestém patře a že jej můžeme užívat dle libosti. „Dohromady? Muži a ženy?“ ptám se. „Jistě,“ odpovídá recepční. A já na to: „A v čem se může manželka koupat?“ Prý v čem chce. „Aha, jakože klidně i v plavkách?“ Recepční se na mě dívá trochu jako na marťana: „Samozřejmě, v čem ona uzná za vhodné.“ To se mi nějak nezdá, říkám si a na mobilu hledám nějaký piktogram jednodílných plavek. „Jakože vážně i v tomhle?“ ukazuji jí telefon. „Samozřejmě, jsme svobodní. Pokud byste náhodou měli nahoře nějaký problém, přijďte za mnou a já jej vyřeším,“ odpovídá ona. Fíha, tady je to nějak hodně pokrokové.
Ráno snídaně. A pak tedy ten bazén. Na sedačkách u bazénu dvě ženy v nikábu, v bazénu dva oblečení muži a s nimi asi čtyři děti. Všichni tři jdeme do plavek… A světě div se, nikdo nic, nikdo se na nás nedívá pohoršeně, nikdo po nás nehází květináče ani nás samotné nevrhá ze střechy. Divné. Tak nějak se snažíme rozklíčovat, jestli můj hotel = moje pravidla… Ale to je fuk, užíváme si ledové vody a sluníčka. Otázka pro zvědavé: Víte, jak se tu čistí voda v bazénu? Nijak, prostě každý den třeba třetinu bazénu vypustíte a zase to dolejete novou vodou. Proto ta teplota.
Odpoledne jsme si to zamířili na pobřeží s výhledem na fontánu krále Fahda. Nejvyšší na světě, jak jinak. Mořská voda tryská z obrovské napodobeniny kadidelnice umístěné na hladině do výšky až cca 300 m, vítr pak vodní mlhu odnáší dál. Je to efektní, pompézní a parkovitě je narvané, že nám trvá 15 minut, než ujedeme 200 metrů. Fotka z okýnka auta tak musí stačit, není prostě kde zastavit.
A to nejlepší na závěr. Večerní al-Balad, staré město. Auto necháme v parkovacím domě a plácáme se po ramenou, jak výborně jsme zastavili, že je to do Baladu jen kousek.
Al-Balad večer skutečně žije. Po turistech ani památky, všude místňáci a každý druhý obchod, jakože je to jeden obchod vedle druhého, možná víc než každý druhý, je prodejna látek. Na to zíráme a nechápeme, jak se na tak malém prostoru můžou uživit snad stovky prodejen látek. Procházka je to příjemná, nikdo nás nikam netahá, nikdo nám nic nenabízí (ostatně jako nikde), takže si jdeme v klidu, vlastním tempem, dokonce s kočárkem, pro který jsou tu všude rampy (Chorvaté, učte se!). Všude svítí žárovky natažené mezi domy, na fasádách starých a od prvního patra výše opuštěných domů stíny vykreslují všelijaké obrazce… Prostě paráda.
Jenže… Přijdeme k autu a já jdu zaplatit za parkování. Automat (skvěle popsaný: zde vložte lístek, zde přiložte kartu, zde si vezměte potvrzení) nefunguje a jiný není ani o patro výš, ani o patro níž. To je ale nevýznamný problém při pohledu na to, co se v parkovacím domě děje. Desítky aut se snaží vyjet, jenže kolona táhnoucí se naším patrem se ani nehne. Ani nehne! A do toho, protože je třeba vyjádřit s tím nespokojenost, všichni, VŠICHNI v tom uzavřeném prostoru troubí jak pitomí. Tonička je z toho samozřejmě šílená, brečí, že chce jet pryč. Ta auta se pořád ani nehnou a všichni jen troubí. Kristepane. Tak těch 200 metrů k závoře jsme za neustálého zvuku klaksonů jeli 40 minit. Do toho se samozřejmě všichni zase všude tlačí, řidiči v průběžném pruhu odmítají pouštět auta snažící se napojit z jednotlivých uliček. Šílenost. U brány pánovi v okénku zaplatíme 15 SAR a pokračujeme.
Dvanáct kilometrů jedeme další hodinu a dvacet minut. A ten závěr, posledních pár set metrů před hotelem… Lahůdka. V nějakém cestopise jsem četl, že když místní sednou za volant, stanou se z jinak naprosto pohodových lidí krvelačné bestie. A víte co? Není to pravda. Označení „krvelačné bestie“ na tohle nestačí. Dokud se jede rovně a jede se, je vše OK. Obzvlášť za bílého dne. Ale jakmile se setmí a provoz zhoustne, nedej bože je třeba někam odbočit, zmizí ze silnic veškerá lidskost a slušnost.
Když auta v koloně zastaví a vy potřebujete přejet kvůli odbočení do jiného pruhu (nedej bože třeba ještě přes další pruh), nikdo vás nenechá. Všichni si s neuvěřitelnou mírou agresivity hlídají každý centimetr, aby náhodou jste špičkou nezabrali jejich pozici. Nejde to popsat, když to nezažijete, prostě vy blikáte a už tak dost drze si snažíte vymoct odbočení, ale oni si to auto raději nechají odřít, než aby vás pustili, najíždějí na vás, vyloženě vás zase vytlačují… Za mnou všichni troubí, protože se přede mnou udělaly dva metry místa, a já už úplně vynervený do toho prostě jen řvu: „Tak mě tam ale, kur*a, vy šul*ni zas*aní, pusťte.“ Říkám tomu odteď džiddský syndrom, protože jinde se nám to v takhle extrémní míře nestalo. Když odbočím, taky si zatroubím a okomentuju to slovy: ***** **** ****** *****.
Dorazili jsme OK. Ať už to neprotahujeme… Druhý den ráno snídaně, nechat umýt a vyčistit auto za 20 SAR naproti hotelu u Somálců, ještě jedna bazénová koupačka, nakoupit (Marse si na poslední chvíli a vlastně úplnou náhodou kupuje dvě abáje), natankovat „full 91“ a hurá na letiště. Prasklé okno vyúčtováno za 860 SAR (to se divím, že nás ani tady nechtějí natáhnout), jinak předání auta úplně bez problému. Přejet taxíkem z jižního terminálu na severní („jen“ za 100 SAR, jo?), šup do letadla, vodu v lahvích, spreje, to tu absolutně nikdo neřeší, ještě nám říkají, ať ty tři lahve po litru a půl ani nevytahujeme z batohu, a letíme s hodinovým zpožděním směr Vídeň.
Dáváme Saúdské Arábii 100 %. Teda, ten džiddský syndrom procento ubírá. Takže je to za krásných 99 %.