Dnes jsme si nezvykle přivstali, budík nám zazvonil už po půl sedmé. Na 8:30 jsme totiž měli zarezervovanou prohlídku starého města s průvodcem. A ještě jsme museli stihnout snídani podávanou od 7:30.

Samozřejmě jsme to na 8:30 nestihli, ale se zpožděním pěti deseti minut jsme se přidali. A dokonce jsme nebyli poslední. Prohlídka staré al-Uly, jejímiž uličkami lidé procházeli už před nejméně sedmi sty lety, byla relativně krátká, ale příjemná. Velká část města zůstává v troskách, ale údajně už v roce 2035 má být opravený každý jeden dům a ulicemi se má zase dát chodit jako v době největší slávy města. Dnes je opravená jen jedna ulička klikatící se k pevnosti na vrcholu skály a čelní strany budov – jedna otočená k silnici procházející městem, druhá lemovaná promenádou s obchůdky a kavárnami.

Domy ve staré al-Ule byly dvoupodlažní, první patro kamenné, druhé většinou hliněné, a šlo prý o domy pro pobyt v zimních měsících. Ty pro pobyt v létě byly v oáze opodál, kde se choval dobytek a probíhala zemědělská činnost. To, že druhá patra byla hliněná, prý znamenalo, že každý rok byly domy rekonstruovány. Zaprší – a dům se rozpustí. Dnes už ovšem prý pokročilé postupy zajišťují déletrvající výsledky namáhavé práce.

Z al-Uly jsme se vydali na ještě jednu dlouhou cestu. Do města Tayma, přejezd asi 200 km. Na internetu se mi to z popisu zdálo jako super věc, ale realita byla mnohem prostší, a pokud byste to také zvažovali, asi to za těch 200 km nestojí.

Ale když už jsme do Taymy zavítali, musíme ji vychválit. Podívali jsme se na místo, kde se v dávných dobách rozprostíralo slané jezero, do míst, kde stály komplexy budov z načervenalých kamenů (k vidění jsou staré nápisy v arabštině a aramejštině) a posléze i ke starodávné studni, ve své době snad největší na světě (pokud náhodou ne na světě, tak na Arabském poloostrově). Je přes 60 metrů široká, 13 metrů hluboká a nikdy nevysychá. Voda se z ní vytahovala ve vacích zapřažených na laně za velbloudy přes obří dřevěná kola mezi jednotlivými sloupy na jejím okraji. Stáří? Minimálně 2 800 let, mluví se i o 3 000 let.

Pak klasicky oběd a zpět směr al-Ula, avšak ještě se zastávkou u Sloní skály (Elephant rock). Tam jsme se chvíli prošli a udělali jsme nějaké ty nezbytné kýčovité snímky, dát si kafe a posedět bylo kvůli frontě u jediného stánku nemyslitelné. Mimochodem, je to večer babylon, proudy lidí, stovky aut…

A pak zpět do kempu.

A na závěr nějaké subjektivní dojmy. Al-Ula je naškrobená. Je tu miliarda turistů, nejvíc asi z Asie, a veškeré organizované akce jsou udělané tak, aby je bylo možné popsat jedině jako „naprosto dokonalé“.

Dokonale upravené průvodkyně a průvodci, na skupinu deseti lidí minimálně dva, všude security služba hlídající i na prázdných silnicích, aby vás nepřejelo auto, abyste nesešli z cestičky, 100 metrů se nechodí, ale výhradně jezdí golfovými vozíky (ty zdarma pendlují i mezi vstupy do starého města a 500 metrů vzdálenými parkovišti na jihu a severu). U každého WC stojí uklízeči a nepřetržitě vše vytírají, utírají a jinak čistí. Ulice se neustále zametají, v podstatě jdete a za vámi se sune uklízeč s koštětem a lopatou a zametá po vás lupy nebo něco.

Aktivit je v al-Ule k dispozici nepočítaně (zaměřených na historii, zážitky, umění…), ale jak jsme psali, co nezarezervujete, na to se nedostanete. Bez průvodce ani prd, vše je oplocené, hlídané, organizované. A co nezarezervujete třeba dva dny dopředu, to nemáte, protože je tu fakt turistů jak much.