Z Janbú do al-Uly nás čekal nejdelší přejezd našeho „zájezdu“. Podle navigace cca 5 hodin. Reálně jsme ale byli na cestě mnohem déle, kvůli zastávkám. Před odjezdem nás ale čekala ještě sháňka oběda a návštěva pošty.

Říkala jsem, že kdybych tušila, jak výživným zážitkem pošta bude, možná bych byla pro to, abychom se toho ušetřili. Ale aspoň vám můžeme říct podrobně, co vás čeká, když zavítáte do Saúdské Arábie a budete chtít blízké potěšit tímto retro zvykem. Ano, retro, protože i v knihkupectví, kde jsme pohledy sehnali, prodejce Tomovi tvrdil, že dřív byly běžně k dostání, ale že teď už je nikdo nekupuje, když jde všechno poslat e-mailem. Dokonce nevěděl, jestli pošta vůbec ještě pohledy posílá.

Tak ať nenapínáme. Předávám slovo Tomovi…

OK. Google mapy v Janbú našly pošty tři čtyři, možná i víc, zvolili jsme pobočku nejblíž knihkupectví na doporučení tamních prodavačů.

Problém číslo jedna: Pohled nejde poslat jako obrázek, na který se dá známka. MUSÍ přece být v obálce. Na to jsme byli nachystaní, a tak jsme měli napsané adresy jak na pohledech, tak na obálkách.

Problém číslo dva: Na každé obálce musí být napsané jméno odesílatele. OK. 11x Tomas Beranek.

Problém číslo tři: Nestačí jen jméno odesílatele a jméno a adresa příjemce, ale jsou tam třeba i jejich mobilní telefony. Plus ideálně saúdské číslo odesílatele.

Problém číslo čtyři: Údaje z každé obálky je třeba přepsat do jejich systému. Ano, ten dopis hodí do pytle a pošlou na nějaké překladiště v Evropě, takže informace „Evropa“ je vše, co potřebuji vědět, ale v systému musí mít jméno, adresu, PSČ, mobil atd. A teď se podržet, aby byla jistota, že je to dobře zadané, musel jsem všechno po písmenku spelovat. No ty jo, první dopis jsme dělali půl hodiny. Tak ještě deset.

Problém číslo pět: K odeslání dopisu potřebujete pas. Neptejte se proč, prostě si opíší jeho číslo, systém se nažere… a koza zůstane celá.

Problém číslo šest: To se posaďte… Poslat tu pitomou obálku do Evropy stojí, možná se pletu o jeden nebo dva rijály, 48 SAR. Krát šest na koruny! Jako 300 Kč za pohled? A to prý dojdou asi za měsíc, kdyby to šlo expres, do týdne, stál by jeden asi 150 SAR. Fíha!

Objevením problému číslo šest nastala fáze redukování. Sdružíme pohledy po rodinách atd., protože dát za to přes 3 000 Kč, to je fakt moc. Čili zase všechno rozlepit, seskupit, nastříhat izolepu a zalepit.

Takže pardon všem, pohled bude tentokrát bez známky (ta ostatně není ani na obálce, nahrazuje ji nějaký vytištěný štítek) a ještě asi nepřijde do schránky přímo vám.

Ale abychom jen nehanili, přístup „pošťáka“ Madžida byl perfektní. Místo „yalla yalla“ nám radil „take your time, no need to hurry“, navíc nám dal vodu a ještě nám dal od zásilek kódy na sledování a doporučil nám dopisy se štítky vyfotit.

Pak ještě rychle do obchodu a na oběd a jedeme. Dali jsme to s jedinou zastávkou na jakémsi odpočívadle s kupou dětských prolézaček.

Do al-Uly jsme přijeli za tmy. Zrovna se slavil Den založení království, čili město natřískané, všude policie, některé kruháče částečně zavřené – doprava trochu jako v Džiddě.

Ale zvládli jsme to. Za tmy jsme se ubytovali ve stanu (možná na způsob beduínského, ještě zjistíme), osprchovali jsme se v plastové budce a unavení jsme za řevu koček a štěkotu psů padli do postelí.