Druhý den v Janbú jsme byli celkem akční. Mě osobně bolely nohy fakt dost. První na programu byla rozhledna u Janbú al-Naklah. Bohužel nemáme fotku z takového úhlu, ale byla krásně posazena na skále protkané chodníčky, po nichž jsme teda my nešli. My si vyjeli autem až pod onu rozhlednu. Trapné, co?

A hned potom koupačka, pochopitelně se zastávkou na jídlo. Už taková klasika, opět moc dobrá – grilované kuře s kořeněnou rýží. Tonička dostala od pána za kasou s sebou na rozloučenou dezert. Proč že jsme to dítě neměli dřív?

Ale zpět ke koupačce, nebyla totiž jen tak ledajaká. Zamířili jsme si to do Janbú al-Nakhal, do zelené zemědělské oblasti, kde se v blízkosti palmového háje ukrývá přírodní bazén s průzračně čistou, neskutečně teplou sladkou vodou a malinkými rybkami. Naprostý „hidden gem“.

Voda do bazénku neustále přitéká a zase z něj odtéká, aby zavlažila místní zeleň. Byli jsme tu velkou část času sami, jen opodál seděl člověk prodávající své výpěstky. Dokonce i já jsem se odvážila tentokrát do vody. Celá zabalená, samozřejmě. Hlavně nepohoršit, ať neskončím ukamenovaná. I když podle mě horší než žena v plavkách je místní odpadkový kolorit. No ne? Jen se podívejte na fotky pořádně, jak tohle krásné místo vypadalo, než Tom všechno posbíral, abychom se necítili jak na skládce.

Až se nám nadělaly varhánky na prstech, vydali jsme se na procházku mezi palmy. To byla krása. Tonička opět zabodovala u místních zelinářů a dostala dvě výborná rajčata. Pusa celá zapatlaná, ale ta radost z dárku neskutečná.

Součástí téhle procházky byl i menší průzkum opuštěného starého města. To mám ráda, rozpadající se budovy z hliněných cihel mají zvláštní atmosféru. A jako bonus jsou fotogenické. Osídlení na tomhle místě sahá údajně až dva tisíce let zpět, dnešní rozvaliny tak staré ale samozřejmě nejsou, i když i ony asi něco pamatují, uvnitř žádné stopy po elektřině nebo vodě, stropy z kmenů palem.

Pak už zpátky do Janbú, kde momentálně probíhá květinový festival, na který jsme samozřejmě museli zavítat. Zaparkovali jsme na poměrně vzdálenějším parkovišti č. 4 a už odtud se linula ke vstupní bráně celá procesí. Kromě lidí se tu linulo ještě něco – neskutečná vůně květin.

Vstupné bylo za dospělého asi 11 nebo 13 SAR, takže na místní poměry vcelku málo. A byla to jednoduše nádhera. Záhony byly velikánské, v nich ještě nějaké další výzdoby, třeba obří motýli nebo delfíni. Uličkami neustále pendlovaly dvouposchoďové autobusky. Pěším obdivovatelům zážitek umocňovala hudba z reproduktorů. Dokonce chodníčky byly stylově natřeny na bílo a fialovo. Stejně jsme se ale neubránili myšlence na množství vody, které tahle každoroční akce musí spolknout.

Toničce se nejvíc líbil průvod tanečníků přestrojených do květinových oblečků. Přišlo mi to na tuhle zemi jako hustý odvaz. Součástí festivalu je i množství různorodých stánků (koberce, parfémy, květinářství, jídlo, pití, šperky, hračky, rybičky uvězněné v plastových kelímcích, medy s ukázkou úlů a možností inhalace včelích feromonů atd.) a aktivit (dětský koutek s průlezkami, bruslení nebo koutek poučující o recyklaci). Zrovna ta recyklace podle nás nepadne na úrodnou půdu. Byla to spíš výstava na téma vesmír, kdy jednotlivé exponáty byly vytvořené z odpadu. Ale co to člověku dá? Že si doma z krabice od mléka může vyrobit kosmonauta? A ano, přiznávám, nepoznala jsem raketoplán, tvrdila jsem, že jsou to dvě letadla na sobě, co se mají ráda.

Pak už jen nakoupit a vyrazit na ubytko, kde nás čekalo praní v ruce a psaní pohledů. O pohledech se dočtete zajímavou story v příštím díle našeho tripu. Těšte se.