Nebojte, žijeme, akorát pondělí nám zabral přejezd z Džiddy do Janbú, tak si dovolíme pondělí a úterý „odbýt“ jedním příspěvkem.
Tak tedy pondělí. Sbalili jsme se na ubytování v Džiddě, dotankovali jsme „91, full“, teď se držte, benzin 2,17 SAR za litr. Krát šest, to už víme. Brali jsme tak dvě třetiny nádrže za krásných 60 SAR neboli 360 Kč. A hurá se proplést po dálnici za město. Okomentuju to už tradičním „provoz hustší, ale OK“.
Cesta po dálnici byla únavná, kolem ní totiž není absolutně nic, jede se pořád rovně, provoz relativně malý, radary co kilometr, možná dva, rychlost omezena na 140 km/h pro osobáky. Hned někde za Džiddou nám kamínek rozbil přední sklo, takže drobná komplikace, ale nedá se nic dělat. Na sklo se tady nehraje. Zaujalo mě, že podél skoro celé trasy chodili uklízeči s pytli a sbírali odpadky mezi dálnici a plotem kolem ní.
Úplně na konci Džiddy jsme si dali přestávku na oběd. Zastavili jsme na benzince a já zjistil, že za rohem je nějaká ulice s restauracemi. Jedna zavřená, druhá tam nebyla asi vůbec, tak jsme zapadli do nějaké jiné, která byla pár kroků vedle. Uvnitř milí Pákistánci, že prý co si dáme, že mají kuře, kozu a rýží a celé menu je jen v arabštině. Tak my na to, že si dáme kuře, kozu a rýži.
Nebudu vás napínat. Byla to bašta, samozřejmě. Pálilo to tedy jak čert, což jsme pak my i oni okomentovali jako „a little bit spicy“. Toňa si dala rýži a kuře, tak aspoň něco. Na toaletu nás dovedli s omluvou, že je „a little bit dirty“ – a ano, míra pálivosti jídla a špinavosti toalety byly zhruba stejné – ale tak to prostě je. Samotná restaurace jinak zase čistá, všichni rukavice, roušky, čepice. Po jídle nás ještě požádali o selfie, ve zkratce vysvětlili, že tu žijí už asi dvacet let, protože je tu lepší byznys než v Pákistánu, a že co vydělají, to pošlou rodině, a pán, co nás obsluhoval, při našem odchodu spíš zdvořilostně poznamenal, že jestli jsme ještě nebyli u kasy, ať nic neplatíme. Cena, myslím, 56 SAR.
Příjezd do Janbú naznačil, že se trochu mění prostředí. Pokud se pletu, tak pardon, ale podle mě je Janbú vyloženě průmyslové město. Na jeho začátku je nekonečná, ale fakt absolutně nekonečná rafinerie (údajně jsou to hned tři provozy + výroba platů a další petrochemické provozy). Po silnicích tu jezdí nová SUV, většinou takřka bez škrábance. To v Džiddě převažovala otřískaná a roztřískaná auta.
Město je naklizené, až se tomu nechce věřit, samozřejmě ne celé, ale příjezd do města je až slavnostní, silnice lemovaná hradbou neprostupných stromokeřů, řadami palem, mezi směry barevné květiny… Vážně pěkné a působivé.
Ubytování OK, trochu divadlo. S hlídačem jsem jezdil z patra do patra, což on stále prokládal slovy: „Aaaa, Tomas, hmmm, Tomas.“ Bydlení čisté, hned u hlavní silnice.
Večer nákup, jídlo jak co, něco levné, něco drahé. Mražená Ristorante pizza asi 200 Kč, nejobyčejnější střední Nescafé 250 Kč. Ale neplatí tahle drahota vážně paušálně, dá se nakoupit i rozumně, levně.
A teď úterý. Opět jsme vyrazili později, není kam spěchat. A směr staré město. To jsou dnes v podstatě ruiny. Malinký noční trh, ten opravený a hezký.
Zamířili jsme do muzea Radwa. To je docela bizár. Na oficiálních stránkách Saúdské Arábie je popsáno jako jedno z největších v království a má jít o původně (možná dodnes, nevím) soukromou iniciativu místního sběratele věcí souvisejících s regionem. Je tam úplně všechno (namátkově: vykopané mince, brože, telefony Nokia a spol., mořští živočichové, stará rádia, imitace obchodu, školy, šicí dílny, pasy, světové bankovky, saúdské pasy), všechno je absolutně zaprášené… Ale vlastně proč ne, navíc jsme dostali datli a kafe a vstup jen za 20 SAR na osobu a Tonča gratis.
Další zastávka: Dům Lawrence z Arábie, jak praví Wikipedie: „britského vojáka, cestovatele a arabisty, který se proslavil jako organizátor arabského povstání proti Osmanské říši v roce 1916“. Podrobněji třeba zde.
Pak obídek, podle vzezření obsluhy Pákistán, v rybí restauraci. Už objednáváme zkušeně: „This fish, grilled, black rice, water.“ Jídlo opět bašta, nejzajímavější na něm bylo ale asi samotné stolování. Jedlo se na koberci na igelitu v jednotlivých kójích v patře nad kuchyní. Právě ty kóje zaručující soukromí jsou tu prý docela časté, my na ně ale zatím nenarazili. Nechybí ani jakési polštářky, takže si po obědě můžete rovnou trochu dáchnout.
Pak jsme narazili ještě na dopoledne zavřené návštěvnické centrum. A koho nepotkáme ve vstupu – českou dvojici trefně komentující situaci slovy: „Oni jsou fakt všude.“
Návštěvnické centrum ve zrekonstruované budově starého města přibližuje historii tohoto místa a celého města. Budova je krásně opravená, ale expozice je de facto jen jeden nekonečný text. Popisuje se tam, že je Janbú starobylé město sloužící coby přístav stále jako důležitá vstupní brána do země pro poutníky, že bylo město kdysi opevněno, že staré domy jsou postavené převážně z „korálového kamene“ atd. Okolí je také údajně bohaté na povrchové zdroje vody a díky tomu i relativně úrodné. Staré město má být údajně do pár let opraveno, mnohdy ale není co opravovat, jsou to vážně trosky. Na závěr prohlídky Marse ještě střihla výstup před kamerou v mobilu „průvodkyně“, ve kterém tvrdila, jak je to skvělé místo a že se i naše Tonča bavila. No nevím.
Pokračujeme. Ze starého města přejezd do parku „Yanbu Lake“, krásné odpočinkové zóny se spoustou dětských prolézaček, upravenými trávníky atd. Taková oáza klidu – to není myšleno ironicky – ohraničená z jedné strany šestiproudou dálnicí a z druhé rafinerií. Za mě paráda, i Tonča si to užila. O tom vypovídá i fakt, že jsme na hřišti strávili snad tři hodiny. Marse byla v obležení místních dětí, jimž se zalíbila Toničky výbava na písek, od kterých dostávala písečné zmrzliny jednu za druhou. Naše dítko se drželo statečně a velmi vyspěle se s nimi o hračky podělilo. Když jsme začali sbírat hračky před odchodem, Marse jedné holčičce předváděla, že jdeme spát. Reakce? Ta holka jí vyprskla smíchy do obličeje. No jo, tady holt žijí až večer.
Pak návrat do starého města na noční trh. To naopak za mě zklamání, otevřená větší polovina krámků a v nich vlastně nic zajímavého, občas až vietnamská tržnice. V obchůdku s keramikou převážně výrobky z Egypta a Pákistánu. A to jsme se v návštěvnickém centru dočetli, že tohle město bylo dřív významným producentem keramiky a dalších rukodělných věcí.
Naše snaha sehnat pohledy zatím vycházela naprázdno, právě od nočního trhu v Janbú jsme si hodně slibovali, ale ani tam nic. Našli jsme, že by snad něco mělo být v knihkupectví Jarir. Tam jsme tedy přejeli… a uspěli. Nejdřív sice tvrdili, že nic takového nemají, ale třetí prodavač se chytil a zavedl nás na správné místo. Teď ještě na poště sehnat známky a vše poslat.
… 6. díl – teda, to je něco… jak vždycky říkával můj šéf, ještě když jsem chodil do zaměstnání… z těch fotek co nám přibližují tu atmosféru orientu, su úplně paf… ty červy k večeři ani náhodou… zlaté a hlavně dobré vepřové výpečky s pivečkem, to by mi dozajista chybělo… jo – jiný kraj, jiný mrav, jak to správně okomentovat… Tak to přežijte všichni 4 ve zdraví…
Musím trochu poopravit předcházející komentář, spolusledující mně upřesňují, že se nejedná a červíky, ale o černou rýži či podobnou rostlinnou stravu. Já si ty fotografie moc přibližuji, na druhé straně vás musím pochválit, že ty fotky nejsou komprimované a skvěle se z nich tisknou i výřezy…
Ahoj cestovatelé, jak se máte? Teď jsem si přečetla vaše zážitky, je to super. Držte se, myslím na vás.
Ahoj, nestíháme trochu příspěvky, máme den skluz, jak to máme docela natřískané. Dnes propršela noc a je pod mrakem, což je ale zase aspoň fajn na památky.