V Medíně toho jako nemuslimové moc nevymyslíte. Jelikož však chcete zažít tu atmosféru, navštívíte ji, samozřejmě, a tím spíš, když je to po cestě a jinak 7hodinovou cestu z Uly do Džiddy vám to rozdělí napůl.

Historické a kulturní okénko: Roku 622 do Medíny přichází prorok Mohamed a ve městě zakládá v pořadí druhou mešitu po té v Mekce. Od tohoto roku je pak datován muslimský letopočet. Prorokova mešita v samém centru města je dnes druhou největší a zároveň druhou nejposvátnější (opět po té v Mekce). Mešita byla a stále je zvětšována, po posledním zvětšení, které právě probíhá východním směrem a kterému padlo za oběť mimo jiné i asi deset hotelů, by měla v jeden okamžik pojmout 1,6 až 2 miliony věřících. V mešitě je také Mohamedův hrob, nad ním se tyčí zelená kopule.

Takže… Pěkně si to tak frčíme městem a snažíme se najít vjezd na parkoviště. Po čtvrt hodině neustálého obracení se a kličkování míříme do podzemního gigaparkoviště pro tisíce aut. Cedule P a pod nimi nějaký arabský nápis.

„Tam je určitě napsáno, že je to jenom pro muslimy, protože nás výtah vyveze přímo do té mešity, kam nesmíme a za jejíž návštěvu hrozí nemuslimům v krajním případě až vyhoštění ze země,“ poznamenám jen tak ve vtipu.

Vytáhneme z kufru kočár, následujeme cedule al-Haram entrance, po eskalátorech se přesuneme o dvě patra výše a už se promenádujeme po povrchu. Sem tam se někdo podívá, ale nic, klídeček.

Po chvíli ostraha/voják v maskáčích: „Hello, are you muslim?“. „No,“ odpovídám klidně. „You not allowed here, only for muslim, please, come,“ on na to. Pot mi v tu chvíli vyrazil na čele, už jsem se viděl přivázaný u kůlu, jak mě zasypávají salvou kamenů… Nasadil jsem výraz kajícníka a pravím, že se strašně omlouvám, že jsem myslel, že nesmíme jen do budov dovnitř… Jo no, teď už taky vím, že mešitou je i ten gigantický prostor kolem mešity-budovy uprostřed.

Nebudeme vás napínat. Bylo to v pohodě. Chlapík byl extrémně zdvořilý a milý. Prý si nemáme dělat starosti, o nic nejde, ale musí nás vyzvat, abychom hned odešli. Vysvětlil jsem, že máme dole v oddělení 5B auto. On nás až k parkovišti doprovodil, tam nám cvakl svým mobilem lístek (takže jsme ušetřili jeden rijál!) A bylo hotovo.

Na naší „obranu“, neudělali jsme to schválně a neudělali bychom to, kdybychom to věděli. Nikde tam ale nebyla jediná anglická cedule, která by to vysvětlovala (dokonce není ani nahoře u vstupních bran z hlavní ulice lemované nekonečnou řadou hotelů). Čili jsme možná jen ignoranti, protože „to přece každý ví“.

Na druhou stranu internet je plný popisů toho, že stačí oblečením napodobit místní a nikdo si vás ani nevšimne. K tomu obrázku přispívá i fakt, že prodavač u stánku Marcelce nabízel šátek s tím, že s ním může jít do mešity.

Už po přeparkování auta jsme se zpoza brány podívali na modlící se megadav. Zrovna bylo nějak kolem poledne a s tím zpěvem z minaretů to vážně mělo kouzlo. Pak oběd, džus, poprvé i fresh z cukrové třtiny (sladká voda), a směr Džidda. V ní večerní doprava opět absolutně, absolutně katastrofální. A to už jsem chtěl napsat, že ty prvotní dojmy po příjezdu byly zkreslené, že se tu vlastně jezdí na pohodu. Jezdí, ale ne večer v Džiddě.