Poprvé během našeho pobytu se nám stalo, že jsme byli někde včas. Dokonce s předstihem. A to v Hegře, pomyslném top místě mezi saúdskoarabskými památkami. Já byla nadšená, že si beze spěchu konečně vychutnám „arabian hospitality“. Tu jsme ještě nezmiňovali, ale je tu součástí každé turistické akce, že dostanete něco malého na zub. V Íránu a Ománu jsme ji zažili bezprostředně v kontaktu s místními lidmi, v SA je to pro nás trochu jako vtípek, protože tady nejde primárně o vás jako takové, ale podle nás spíš o snahu ukázat zemi v dokonalém světle.

Ještě krátká vložka… Noc – kromě toho, že bylo venku asi 7 °C, stan bez topení, u země po celém obvodu díra, protože ještě nebyl obsypaný pískem – propršela. Stan látkový, střecha dosud bez nepromokavé plachty (protože je přece postavený teprve asi dva dny), takže se tak najednou probudíte, klepete kosu a zjistíte, že ve všech rozích, kam jste si večer naskládali věci, kape voda. Fajn, ve dvě v noci všechno přeskládat, zpátky do postele. Déšť neustává. V pět ráno, kdy už vám kape i na obličej, si prostě jen řeknete: Tak ať. Ráno se ptáme Turkiho, jak často tu v tuhle dobu prší. Jeho odpověď? Nikdy tu v tuhle dobu neprší, nepršelo dva měsíce!

Ale zpět k příběhu. Když jsem natěšená dostihla Toma s Toničkou u pokladny, protože jsem si musela odskočit, zjistila jsem tu úžasnou novinku – Hegru máme až zítra, máme být za 15 minut na prohlídce archeologických vykopávek Dadan (60 SAR/osoba). No není to vtipné? OK, takže sprint k autu a honem honem, protože klasicky nestíháme.

Dadan bylo starověké město. Toto úchvatné kamenné osídlení, před více než 2 000 lety hlavní město království Dadan a Lihyan, je domovem slavných hrobek, které byly úhledně a umně vytesány do stěn červeného skalního útesu. Dadan byl významným obchodním a zemědělským centrem ležícím na kadidlové stezce, skrze kterou probudily do Evropy z jižní Arábie poklady jako koření, vonné esence, kadidlo a další.

Druhou zastávkou pak bylo Jabal Ikmah, místo, kterému se přezdívá knihovna pod otevřeným nebem. Skalní masiv s obrovským množstvím pradávných nápisů a vyobrazení – nejčastěji zaznamenání obětin. Na seznamu UNESCO od loňského léta.

Nebudu vám lhát, mě to moc nezaujalo, Toma prý ano, ale to on říká na všechno. Nejlepší byl ale za nás všechny závěrečný workshopík, kdy jsme si mohli sami vyzkoušet tesání nápisů do kamene.

Když jsme se po akci vrátili do staré al-Uly… neuhádnete, na koho jsme narazili – na naše bratry z ČR, které jsme zmiňovali v článku z Janbú. Díky téhle náhodě jsme se dozvěděli, že náš plán zajet se podívat na Marayu, koncertní síň s fasádou pokrytou zrcadly, nebude asi úplně easy. Prý potřebujeme rezervaci v tamní restauraci nebo alespoň něco na průjezd přes ochranku. Když jsme se o tom večer zmínili našemu ubytovávateli v kempu, sehnal nám vstup na 28. na nějakou prohlídku výstavy s guidem v 8 večer. „Ale my potřebujeme vstup na 26.,“ říkáme Turkimu. On jen, že to nevadí, že je to OK. Jak to dopadne, se dočtete v článku č. 12 o přejezdu do Medíny.

Al-Ula nabízí pro turisty zajímavé možnosti. Jedněmi z nich jsou jistě pottery workshop (každý čtvrtek a pátek), který jsme k mému zármutku propásli, nebo eco gardening (každá sobota). Velmi potěšující je fakt, že je to free, i když s rezervací.

My se šli podívat a zažít eco gardening a musíme říct jednoduše wow. To je fakt něco, kolik toho v této oáze pěstují. Pamatujeme si banánovníky, fíkovníky, mangovníky, citrusové stromky, vinnou révu, jablka, bylinky, zelí, hrášek, papriky atd. Poprvé v životě jsme viděli květy banánovníku a dozvěděli jsme se, že se jedná o bylinu (chytrák Tom to prý zase věděl). Když stonek vyplodí banány, u země se odřízne a někde vedle hodí tahle rostlina nový list. A tak pořád dokola.

Tom se svou vášní pro zahradničení došel k pocitu naprostého blaha, když mu řekli, že si může odvézt pár semínek rajčat a zasadit si do tamního záhonu trs máty. Chápete to? Kvůli tomuhle jedeme přes „půl světa“. Vlastně jsme se u toho pobavili oba, protože Hongkonžanka vedle nás evidentně v životě neviděla sazenici – to se nedá ani popsat, jak komické to bylo. Tonička byla pro změnu nadšená, že si může pochovat a pohladit malinkého králíčka. A já, vážení, jsem poprvé v životě podojila kozu.

Někteří odvážní si mohli dokonce vyzkoušet šplhání po palmě za pomoci kruhového provazu. Určitě to znáte z nějaké dokumentární reportáže.

Celá tato akce trvala zhruba 3 hodinky a byla s přestávkami na velmi velkorysé občerstvení.

Tonču program tak znavil, že odpadla téměř okamžitě po dosednutí do kočárku. A my s Tomem jsme zamířili vyzkoušet velbloudí mléko. Oproti tomu kravskému je méně nasládlé, spíš slanější. A já jsem konečně sehnala nějakou tu keramickou krásu do mé sbírky, hurá.