Reinkarnovat se v rybu ještě nemusí být prohrou. Tedy v závislostit na vaší karmě. Máte-li na kontě mnohem víc dobrých než špatných skutků, máte docela slušnou šanci, že si budete plavat ve vodách Plitvických jezer. Je-li tomu naopak, čeká vás utrpení jménem Ganga. Já bych tedy určitě volil Plitvická jezera, takže mi nezbývá než zapracovat na těch dobrých skutcích. Co kdyby na mě opravdu vyšla v dalším životě ryba.

Nebo chcete jiný úvod dnešního článku? Tak co třeba takto: Být v Chorvatsku a nevidět Plitvická jezera, to je jako jet do New Yorku a nejít na Times Square nebo jako jet do Prahy a nepodívat se na orloj. A my se rozhodně po bok takovýchto kulturních barbarů zařadit nechtěli…

Nevím, jestli má smysl Plitvická jezera představovat, tak jen ve zkratce: Jde o národní park, jehož (minimálně pro turisty) nejzajímavější částí je soustava jezer s křišťálově čistou vodou. Jezera jsou za sebou seřazena kaskádovitě a mezi jednotlivýmni výškovými úrovněmi voda padá z vodopádů a stéká různými potoky a potůčky. Turistická část, tedy právě oblast jezer a vodopádů, je tvořena z velké části dřevěnými lávkami vedoucími nad jezery nebo po jejich březích.

Do parku lze vstoupit dvěma vstupy (označeny jsou jako 1 a 2), přičemž každým vstupem může projít za hodinu omezený počet lidí (asi 500). Vhodné je proto koupit si lístky on-line dopředu (kupují se na vstup v hodinovém intervalu, např. 10:00 až 11:00, přičemž vás na ně pustí také v následujících 60 minutách, avšak ne dříve). Pokud si lístky nekoupíte on-line, riskujete, že přijdete na pokladnu a tam vám řeknou, že můžete do parku jít třeba až za dvě hodiny.

Zároveň z každého vstupu vedou oddělené trasy, různě dlouhé a v různých směrech. Nemusíte se ale bát, že ti, kdo vejdou vstupem č. 2, uvidí z parku méně než ti, co vejdou vstupem č. 1. My jsme například chtěli původně jít vstupem 1 na strasu C, avšak kapacita už byla vyčerpaná, tak jsme si koupili lístky na vstup 2 a šli jsme trasu H, která je s trasou C de facto totžná, jenom se jde v opačném směru. Cílem těchto možná trochu matoucích opatření je předcházet přeplněnosti tras. Myslím, že ten systém docela funguje a nakonec je i poměrně přehledný.

Zpočátku (na parkovišti, cestou ke vstupu apod.) mohou zástupy lidí vypadat děsivě, ale had turistů se postupně roztrhá, a tak se najdou i chvíle, kdy to vypadá, jako byste v parku byli sami. Mírná tlačenice se vytváří na chodníku vedoucím k nejvyššímu vodopádu (78 metrů), protože tam se scházejí různé trasy a cesta tam i zpět je stejná.

Musíme přiznat, že jsme měli z dneška trochu obavy – jak to celé dopadne. Terén není vhodný pro kočárky (přesto jsme jich tam pár potkali), Tonička tedy byla celý den v nosítku na Marcelce – poprvé na tak dlouho a v takovém počasí. I když právě klima nás překvapilo – bylo totiž příjemné, velká část cesty vede pod stromy, a navíc hezky pofukoval vítr. Největší parno nás dostihlo u onoho velkého vodopádu, pod kterým kdysi seděl na svém oři Vinnetou… Prozradíme, že Tonička to zvládla na výbornou, takže ze všech stran velká spokojenost.

Lidé v parku byli během naší návštěvy až překvapivě spořádaní. Nelezli, kam se nesmělo, nikde jsme neviděli ani odhozený papírek… A Marcelka zvládla jezera obejít v letních sandálkách, takže zvláštní vybavení potřeba není.

Co říci závěrem? Snad jen to, že Plitvická jezera prostě musíte vidět na vlastní oči. Je to úžasný, neopakovatelný kus přírody. Místo, kde si užíváte každou vteřinu…

A abych teď aspoň trochu zvýšil šance na to, že i já jednou budu tomuto místu coby ryba říkat domov, dal jsem dohromady několik poznámek, které vám mohou při návštěve Plitvických jezer pomoci:

– je to drahé (vstupenka 300 kun za dospělou osobu), ale rozhodně to stojí za to
– lístky je dobré koupit dopředu on-line (jistota vstupu v konkrétní čas)
– parkování se platí extra (osobní auto – 10 kun za hodinu, platí se až před odjezdem)
– WC, občerstvení a odpadkové koše jsou jen na několika místech (přístaviště, zastávky autobusů), je dobré s sebou mít sáček na odpadky, ať nemusíte řešit, kam se slupkou od banánu, než potkáte za x kilometrů koš
– stánky, prodejny apod. přijímají pouze platební karty, hotovost není k ničemu
– klima je příjemné (brali jsme si náhradní trička a nebylo to vůbec potřeba)
– vstupenky poté, co se vydáte na trasu, nevyzahujte ani je nemažte z mobilu (např. při vstupu na loď nám je znovu kontrolovali)
– nevadí-li vám voda z kohoutku, nemusíte si brát extra velké zásoby, pití i jídlo lze samozřejmě i koupit (opět v přístavištích atd.)
– trasa H (skoro totéž jako C) nám trvala i se zastávkami na pití a jídlo, focení atd. lehce přes šest hodin – podrobnosti o trasách zde