K výletu do Mostaru (Bosna a Hercegovina) se Tom stavěl s nedůvěrou. Ne snad kvůli místu jako takovému, ale protože si říkal, jestli to nebude nad naše síly a časové možnosti. Teď oba tvrdíme: „Ještě, že jsme jeli.“

Z našich plánů týkajících se brzkého odjezdu z Trogiru sešlo velmi rychle, i když to nebyl ten důvod, proč jsme nabrali během dne skluz a dojeli na ubytování kousek pod Dubrovníkem až za tmy. Už jste zvědaví? Tak pěkně popořadě.

S blížící se hranicí mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou jsme na přístrojové desce v autě s menšími obavami sledovali narůstající venkovní teplotu. Necelých 40 stupňů a návštěva toalet těsně před hranicemi nám připomněla naše dřívější dovolené.

Přejezd hranice byl hladký, jen s malou kolonou. Teda vlastně až na zjištění, že mi ještě na chorvatském území mobil chytil bosenského operátora, což pro mě v realu znamená, že za 6,4 MB musím zaplatit 1 650 Kč. Člověk se prý chybami učí, tak snad po těch desítkách sprostých slov na tom bude kus pravdy.

Auto jsme v Mostaru zaparkovali u kostela sv. Petra a Pavla, jenž se pyšní 107 metrů vysokou věží (nejvyšší v Bosně) a obří panenkou Marií vyvedenou v mozaice. Ještěže zrovna probíhala bohoslužba a mohli jsme nahlédnout dovnitř.

Protože jsme byli po cestě vyhladovělí, zamířili jsme si to rovnou do restaurace nedaleko Starého mostu. Našla jsme na ni doporučení v jednom anglickém cestopisném záznamu, údajně ji doporučují také místní. I my se přidáváme s chvalozpěvem – to nejlepší, co jsme během dovolené v „Chorvatsku“ zatím měli. :)) Kdyby to někoho zajímalo, byla to restaurace Tima Irma, porce byly šíleně velké, dva by se z jedné najedli akorát, cena za 1 talíř byla 11 až 15 konvertibilnich marek (polovina v eurech). Rovnou dodám, že tohle nebylo to jediné dobré, co jsme v ten den ochutnali. Já si pochutnala ještě na tradiční bosenske kávě podávané se sladkostí zvanou lokum (konzistence želé, vyrábí se ze škrobu, cukru a dalších přísad, např. koření, ořechů, fíků atd.), Tom zase na džusu z granátového jablka (přírodní, bez cukru).

Co si budeme povídat, dobré jídlo člověka hned povznese na duchu i tělu. Dobře naladění a spokojení jsme se vydali ke Starému mostu.

Most jsme přešli a ocitli jsme se v (převážně) muslimské části města. Tady jsou však pravidla dost uvolněná, takže turistky ulicemi klidně proplouvají ve svých minisukních a krátkych topech s hlubokými výstřihy. My ve svých konzervativních outfitech jsme si připadali téměř nemístně.

Dokonce při vstupu do mešity Koski Mehmed Pasha jsme viděli ženy v běžném letním oblečení. Vyžadován je šátek na hlavu, vhodné je zakrytí kolen a ramenou. Ve vstupném do mešity je zahrnut také vstup do pidizahrady a na minaret (úzké kamenné schody, žádné zábradlí), odkud je přenádherný výhled na město a samozřejmě na most. Zkrátka to nejlepší místo pro fotky.

Když jsme si dávali pauzičku ve stínu lípy v zahradě mešity, zahlédli jsme něco, co jsme si moc přáli vidět. Četli jsme, že by měl někdo ze Starého mostu cca co půl hodiny skákat do řeky Neretvy, která pod ním protéká. Mysleli jsme, že to štěstí mít nebudeme. Jaká tak byla naše radost, když jsme z dálky uviděli muže v žlutých plavkách, který přelézal zábradlí mostu sem a tam. Ano, skočil! Asi vybral dostatek peněz. Show se zadarmo ani v Mostaru nekoná. Později jsme zjistili, že tito skonai mají dokonce na západní straně mostu svoji klubovnu a v ní i vystavené různé poháry. Ten „originální“ důvod skákání je ale trochu jiný než vybrat peníze – má jít o důkaz odvahy (to asi není překvapivé, že?).

Pojďme na to ale ještě trochu zeširoka. Proč vlastně Mostar? Protože je to jeden z nejznámějších symbolů bosenské války z 90. let. Tedy vlastně právě jeho Starý most, postavený během osmanské éry a zničený v listopadu 1993 chorvatskou armádou (podle té pro jeho strategický význam, podle Bosňáků však šlo a záměrné zničení kulturní památky). Most byl obnoven teprve v létě 2004, a to i za využité fragmentů původního mostu nalezených v Neretvě. Mimochodem, kolem mostu narazíte na nápisy „Don´t forget“ nebo „Don´t forget 1993“. Vyložit si to může každý po svém.

Mostar je pro většinu lidí cílem jednodenního výletu z chorvatského pobřeží. A tak jsou zde, co se peněz týče, velmi flexibilní. Konvertibilní marka, euro, kuna, snad i dolar, když to šustí, bereme to, na karty ale zapomeňte. Pokud se chcete trochu vzdělat, přečtěte si něco o tom, jaká cesta vedla ke vzniku konvertibilní marky. A ještě co se peněz týče – je super, že když nemáte marky a platíte třeba eury, všichni vám eura i vrací, tedy žádné dejte nám eura a my vám vratíme marky. Udělalo to na nás dojem, žádné ojeb*vky s kurzem, ceny všude víc než dobré. Oběd za necelých 200 Kč, džus z grantového jablka za euro a půl.

A teď k cestě z Mostaru do Dubrovníku. Tom vymyslel lišácký plán – nepojedeme trapně tou hlavní turistickou cestou po pobřeží preš bosenský pruh, a tedy dvoje hranice, ale bosenským vnitrozemím, kde je přechod jen jeden a navíc bude určitě prázdný. No, nebyl to dobrý nápad. Slepě jsme věřili navigaci a najednou jedeme po polní cestě. A pak, když už to vypadalo, docela dobře (byli jsme zpět na asfaltce), silnice zase skončila, a to uprostřed šíleného trháku, z něhož jediná cesta znamenala couvat ostrou zatáčku. Mně bušilo srdce jako o závod, život se mi přehrával před očima, na jedné straně jsem rukou drtila madlo, na druhé Toniččinu ruku. Bylo to vážně děsivé, Tom se teď směje a tvrdí, že to bylo dobrodružství. Evidentně má posunutý práh pudu sebezáchovy. 😀 Časově se to vůbec nevyplatilo, jak jinak. A na hranici chtěli dokonce doklady od auta a Chorvati se nás ptali, kam jedeme a jak dlouho tam plánujeme být. Buď jsme působili podezřele, nebo jsme pro ně byli největší exotikou za pár týdnů.

Bosna je super! (Což není věta v češtině, jak by se mohlo zdát, nýbrž v bosenštině.)