Dnes jsme měli plán. Ten plán zněl: ráno si přivstat a zajít okouknout nabídku místního rybího trhu, něco dobrého pořídit a na večeři to připravit. Dřív jsme nevstali, ale něco dobrého jsme pořídili. Možná si ještě z Kanárů pamatujete naše instruktážní kuchařské video. Ano, opět jsme sáhli po kalamárech. Tentokrát jsme přibrali taky pár krásných velkých krevet. Trh je tady malinký, tedy ve srovnání s tím, který jsme navštívili v Ománu. Cena za kilo kalamáru byla 200 kun a za kilo krevet 180 kun.

Rychle jsme hodili naše úlovky na ubytování, nasedli jsme do auta a vyrazili jsme na výlet do Splitu. Cesta ubíhala hladce, teda až na závěr, kdy se utvořila ve Splitu menší kolona kvůli nehodě.

Auto jsme zaparkovali kousek od centra, měli jsme štěstí, že na nás vyšlo místo. Naším cílem byl Diokleciánův palác, památka zapsaná na seznam UNESCO. Ve skutečnosti se nejedná o palác v pravém smyslu slova. Je to vlastně komplex budov, který byl vystavěn římským císařem Diokleciánem ve 4. století. Když jsme vešli za hradbu komplexu, cesta se větvila do několika úzkých uliček. S Tomem jsme si oba notovali: „Tady to vypadá jak v Itálii. I když jsem tam nikdy nebyli.“ (Hory se nepočítají.)

Po pár minutách, těsně před dvanáctou hodinou, jsme se ocitli na prostranství pod věží katedrály sv. Domnia (nejstarší funkční katedrála na světě). Zvony odbily poledne a my jsme konečně pochopili, proč náměstí vypadá jako pražské hlavní nádraží při zpoždění vlaků. Na balkon z budovy před námi začali pochodovat nejdříve římští vojáci, no a nakonec někdo s vavřínovým věncem na hlavě a krásnou ženou po svém boku. Že by Dioklecián sám? Krátký proslov k lidu, potlesk a rozchod!

Uličky jsme prochodili křížem krážem, zastavili jsme se u Zlaté brány, zhlédli jsme sochu Gregoryho z Ninu (středověký biskup, který se zasloužil o to, aby bohoslužby byly v chorvatštine namísto latiny) a na závěr jsme si nechali to nejlepší, výstup na zvonici u katedrály (40 kun za osobu). Nejdřív jsme tedy museli vystát řadu, protože je dovnitř (nahoru) vpouštěn menší počet lidí v 10minutových intervalech. Řekneme vám – nic pro klaustrofobiky. Schody velmi úzké a vysoké. Výhled ale moc pěkný, o čemž svědčiy i skupinky mladých slečen fotících se v nejrůznějších pozicích snad u každého oblouku.

Ve Splitu se natáčela Hra o trůny, takže pro zájemce byly v nabídce dokonce prohlídky věnované přímo tomuto seriálu. Já si to uvědomila až teď, že jsem si chtěla nějaká místa najít, ale nevadí, třeba se ještě namane možnost v Dubrovníku.

Po poznávačce jsme, jak jinak, dojeli, respektive odjeli na pláž. Zvažovali jsme písečnou v Omiši, ale kvůli časové úspoře jsme zvolili (polo)městskou ve Splitu (Kašjuni). Parkování bylo opět velkým štěstím. Voda byla úžasná (Tom říká fajn), lidí bylo snesitelně, tedy při příchodu, později se to zahustilo.

A co to naše jidlo? Tom vařil a zvládl to na 1* (Tomova poznámka: To říká Marcelka teď, při jídle brblala, že by to chtělo ještě chvíli na pánvi). Kalamáry tentokrát ponechal i s ploutvičkami a kůží, nic nerozkrajoval. No, však se podívejte sami, jak to krásně vypadalo.