Čtvrtek příliš zajímavý nebyl. Poté, co jsme v Rakovici u Plitvických jezer naskládali věci do auta, jsme vyrazili na cestu směr Trogir. A vzhledem k tomu, že jsme měli na jezerech koupací mezeru, zamířili jsme si to rovnou k vodě, konkrétně na pláž v zátoce Duga za městečkem Okrug Gornji. Pláž byla malá a ve vodě plaval košťál z brokolice a listy salátu. Možná zbytky z přípravy jídla na kotvících lodích.

Nejzajímavější ten den byl náš oběd v trogirské restauraci Coccolo. Já jsme si dal rybí polévku a grilované kalamáry, Marcelka krémovou polévku s krevetami a brandy a plejskavici s blitvou. A co na tom bylo nejzajímavější? Kromě toho, že jsme si moc pochutnali, to, že do Toničky padaly kousky krevet i kalamárů.

Na další den přišla Marcelka s plánem, že pojedeme do jakési vesničky Potravlje severovýchodně od Trogiru. Že prý tam musíme, protože je tam tradice výroby keramiky na ručně poháněném kruhu. Na internetu toho k tomu prý moc není, výrobu že však zachycuje nějaký dokument na YouTube atd. Snažil jsem se jí naznačit, že pojedeme minimálně hodinu tam a hodinu zpět, a nic tam nebude, protože to video bylo vážně to jediné, co jsme k tomu nějakou jednoduchou řešerší našli… Marcelka ale trvala na tom, že tam bude na návsi někdo sedět a motat keramiku na kruhu jako šílený.

Jak to tedy bylo? V Potravlje chcípl pes. V celé vesnici, která je navíc šíleně roztažená a její části jsou roztroušeny různě kolem hlavní silnice, ke keramice ani cedule. Vyslal jsem tak Marcelku zjistit, jak tomu je, k místním, kteří u jednoho domu u hlavní cesty cosi dělali. Marcelka přišla nadšená a že prý jo, že se tu keramika dělá a že se jen musíme kousek vrátit a pak zahnout doprava. OK, dojeli jsme někomu do dvora, tam jsme se otočili a zkusili jsme ještě jinou cestu. Na jejím konci vylezl z domu jiný pán, a když mu Marcelka popsala, o co jí jde, tak ochotně nasedl do svého auta a že prý máme jet za ním, že nás tam dovede.

V cíli (hurá!) z domu vylezl jiný pán. V letech. A ten nás zavedl do sklepa pod svým domem, kde bylo na zemi navršeno možná 30 obřích mís – pek – na přípravu stejnojmenného pokrmu – peka.

Bylo to komické, navzájem jsme si rozumněli naprosté minimum, moc nepomáhal ani Google překladač. Postup výroby apod. jsme sice neviděli, ale odvezli jsme si alespoň dva kousky (jeden kus a jeden kousek) autentické „hand made“ keramiky.

Mně to nakonec nedalo, a tak jsem se začal na internetu trochu pídit. A zjistil jsem následující: V Potravlje (možná i širším okolí) se dříve keramika tímto způsobem vyrábela v řadě rodin, v posledních letech už se ovšem tradice udržela jen v rodinách dvou bratrů (Jure a Dušan Knezevićovi). Jure zemřel asi před deseti roky a Dušan (u něj jsme byli) už také nevyrábí. Tradici nicméně drží dva synové Jureho, kteří ale dnes žijí ve městě Sinj. Snad by tam mohl být i nějaký jejich obchod, mají webové stránky, ale tam je jako adresa uvedeno pouze Sinj). Velký květináč jsme v Potravlje u pana Dušana koupili za 150 kun, synovec pana Dušana Ivan má na internetu podobný kousek za stejnou cenu, jen tedy v eurech.

A abyste z tohoto našeho putování chorvatským vnitrozemím aspoň něco měli i vy, přidáváme videa, na nichž je při výrobě keramiky zachycený pan Dušan a následně jeho synovec Ivan.

Odpoledne, po návratu z Potravlje, šla Marcelka zkusit městskou pláž v Trogiru, zatímco já jsem šel s Toničkou prozkoumat uličky starého města. Pak jsme se společně naládovali zmrzlinou (s výjimkou Toničky), znovu si prošli staré město a navečer jsme dokonce zvládli ještě jednou koupání.