Do Rijeky jsme dorazili v sobotu zhruba v souladu s odhadem (po zpožděném odjezdu) kolem desáté dopoledne. Cesta byla nad očekávání hladká, provoz na dálnici docela mírný, nehody ani uzavírky žádné, na hranici bez kolony. Poprvé jsme zastavili až po přibližně čtyřech, možná až 4,5 hodiny jízdy, tedy kolem třetí, a já jsem jako správný frajer hlásal, že se mi spát VŮBEC nechce… Za půl hodiny poté, co jsme se zase rozjeli, jsme zastavovali znovu, protože jsem cítil, že to není ono a mám strašně těžké oči. Krátký spánek to napravil a my se už za světla vydali dál.

Rijeka byl šok. Je to jedním slovem ghetto. Stavem zástavby a tím, jak to na ulicích vypadá, se nebojím to podle naší zkušenosti srovnat s Marokem. Zkrátka neudržované město z takové „trochu“ rozvojové země, kde se na chodce (nedej bože rodiče s kočárkem!) myslí až na posledním místě, respektive se na ně prostě nemyslí vůbec.

Rijeka je přístav, se vším všudy, zapoměňte na nějakou městskou pláž. Je to přístav. Tečka. Takže jsme vyrazili do ulic, že zkoukneme ty jejich památky. Zklameme vás i tentokrát. Kromě pár kostelů a ikonické promenády zvané jednoduše Korzo to není město na turistické cíle úplně bohaté. Ano, kdesi za městem je jakýsi hrad… Ale (ne)znáte to: řvoucí dítě, které nechce spát, protože je k smrti ospalé, to vám vezme i poslední zbytky sil.

A vy se to řvoucí dítě snažíte uspat na ulici, kde na jednom místě řve na půl Korza koncert kohosi, kdo odmítá potraty, a na druhém místě huláká pro tu druhou půlku Korza průvod hárekrišňáků slavících festival Ratha játrá. Ano, vzali jsme si od nich tu sladkou kuličku, takže slává Krišnovi i všem jeho následovníkům.

Oběd jsme sfoukli burgery. Já s plátkem lanýže! Možná jednoho z těch, které se na Istrii nacházejí v okolí vesničky Motovun. Ale nevím, jestli je to tak úžasná delikatesa. Na své si přišla v každém případě také Tonička (podrobnosti mám ale zakázáno sdělovat).

Pak jsme usoudili, že je nejvyšší čas se ubytovat, protože by bylo fajn vyždímat oblečení a převléct se do suchého.

A co s načatým dnem? Zkusíme pláž, řekli jsme si. To, jak už bylo řečeno, obnáší nasednout do auta a vyjet za město. Tam zaparkovat… A v tu chvíli zjistíte, že jste vážně ale úplně marní. Parkoviště je placené. OK, nevadí. Buď přes aplikaci. Bohužel, tu moje stařičké Lenovo nevezme a Marcelčin mobil je na smrt vybitý. Nebo pomocí SMS. Jasně, ale to jde jen z chorvatského telefonního čísla. Nebo v automatu. No jasně, v automatu. Aha, jenže ten bere jen mince. A ty vy nemáte. Takže padne pár těch sprostých slov, něco o zaostalé zemi (aplikace pro mobil se teď nepočítá) a pak následuje cesta pro zmrzlinu se stovkou v ruce. Tam vítězoslavně vezmete vrácené peníze… A ten pocit vítězství je tak opojný, že si vůbec, ale vůbec neuvědomíte, že vám – sakraaaa! – vrátili zase v bankovkách. Výsledné řešení si necháme pro sebe, bez něj by to nebylo tak vtipné – nebo k pláči, jak chcete.

Pláž je chorvatská. Přeloženo: moc to bolí do noh a není si kam lehnout. Dobrodošli!