Plány pro poslední den byly jasné. Dobré jídlo a odpoledne na pláži. Ale jelikož se snažíme cestu popisovat tak, jak skutečně probíhá, musíme přiznat, že se to dvakrát nevyvedlo.

Ze Zadaru jsme zamířili ke kostelu (kostelíku) sv. Mikuláše kousek od Ninu. Stavba je často na turistických materiálech apod. prezentována jako jeden ze symbolů Ninu, takže tak trochu čekáte, že to bude super zastávka. Jaké je pak vaše zklamání, když zjistíte, že kostelík je zamčený, ve dveřích ani škvírka a vy si musíte vystačit s cedulí u silnice pojednávající o tom, jak na toto místo v historii mířili králové po korunovaci v Ninu, aby byli představeni lidu. Super! Jo, jde o jediný dochovaný příklad raně románské architektury v celé Dalmácii.

Od kostelíku jsme zamířili do samotného Ninu. V něm působil Řehoř Ninský (zjednodušeně řečeno chorvatský Jan Hus, už jsme o něm psali v příspěvku o Splitu) a mimo jiné se v něm nachází údajně „nejmenší katedrála na světě“ s půdorysnými rozměry zhruba 8 x 8 metrů nebo zbytky římského chrámu. Nevím, Nin se dává za příklad chorvatského „hidden gem“, no, mě to městečko nějak nezaujalo.

Tak co s tím obědem? Usoudili jsme, že vracet se do Zadaru je nesmysl, a zapadli jsme do jedné konoby na hlavní „třídě“. Ceny vysoké, nabídka na první pohled nepříliš zajímavá. A co teprve to čekání! Nenapadlo nás, že s hodnocením 4,8 na Googlu bude příprava hlavního jídla trvat hodinu! V celé restauraci byla přitom obsazená tak čtvrtina stolů. Chuťově jídlo bylo dobré, já jsem dal druhou šanci lanýži (pár před mými oči nastrouhaných plátků) a utvrdil jsem se v tom, že nechápu, co na té houbě lidé mají. Marcelka, nepoučena prvotním čekáním, dostala chuť na zákusek. Haha, nedočkala se. Po půlhodině se šla zeptat, jestli to nejde stornovat. Prý nejde, dezert už se připravuje. Nechtěli jsme ale čekat další půlhodinu na čokoládový cosi, a tak jsme trochu rozladění celkovým dojmem zamířili bez dezertu na pláž. Stejnou jako o dva dny dříve. Jistota je jistota.

Počasí bylo už druhý den divné. Teplota kolem 25 °C a silný vítr, který pocitovou teplotu srážel ještě níže. Ale i tak jsme do vody vlezli – Tonička by se snad byla schopná koupat i v kostkách ledu. Kolem půl šesté jsme se začali balit, naskládali jsme věci do auta a přes obchod, kde jsme ještě pořídili zásobu limonád bez cukru, a stánek s ovocem, kde jsme koupili bezmála dvě kila fíků (mimochodem, ten prodavač vypadal jako bývalý vězeň a na mé krčení rameny na jeho chorvatštinu pronesl: Do you speak English?), jsme vyrazili směr východ a pak sever.

Doviđenja. Tedy vlastně zbogom!