Náš předposlední dovolenkový den jsme se rozhodli zasvětit asi nejznámějšímu (fiktivnímu) indiánovi – Vinnetouvi. Je asi zbytečné připomínat, že ač tento western pojednává o životě původních obyvatel dnešních Spojených států, natáčel se z velké části v dnešním Chorvatsku. Ale kdo ví, třeba na náš blogísek někdy zavítají i mladší ročníky a budou překvapené novou informací…

Jaká místa jsme tedy vybrali? No, není to nic objevného, (zase takoví) znalci a fanoušci nejsme…

Začali jsme nad kaňonem řeky Zrmanja, kde se rozkládalo filmové pueblo Apačů. Dojet se dá prakticky až na místo, cesta z hlavní silnice na parkoviště je pěkná a zvládne ji jakékoli normální auto. Docela nás překvapilo, jak navštěvované toto místo je, neustále bylo na parkovišti asi dvacet aut – šlo přitom výhradně o Čechy, Němce, Poláky a Chorvaty. Tak šup, nějakou tu fotku, kde budeme aspoň trochu vypadat jako Vinnetou.

Od Zrmanje jsme se přesunuli jen kousek. Doslova. Auto jsme odstavili na kraji silnice D547 a šli jsme zhruba 500 metrů k místu, kde byl při natáčení vytvořen kamenný násep pro scény stavby železnice. Násep se dochoval v pěkném stavu, a pokud chcete na nějaké místo, kde nikoho nepotkáte, toto je určitě ono.

A do třetice? Do třetice přece to nejlepší. Skalní masiv Tulove grede – místo smrti Inču-čuny, Nšo-či a nakonec i Vinnetoua. Už jen cesta nahoru byla zážitek. Majsotrksa cesta, jak se silnička překonávající pohoří Velebit nazývá, byla zbudována na přelomu 20. a 30. let 19. století a je pokryta asfaltem jen zhruba k ústí tunelu Sveti rok, dále už je kamenitá. Zjišťovali jsme, v jakém je stavu, jestli po ní projedeme i s oktávkou, a odpovědí nám bylo, že „bez problémů“. Tak to dáme, když jsme zvládli v Ománu výjezd na Džabal aš Šám, tohle pro nás bude hračka…

Po cestě jsme měli ujet asi šest kilometrů a první zhruba tři byly úplně pohodové. Žádné výmoly, žádné velké kameny, silnice poměrně široká, takže vyhnout se protijedoucím autům nevyžadovalo nic než se trochu uskromnit na své půlce. Druhá půlka cesty byla o poznání horší, ale pořád to docela šlo. Jeli jsme 10 až 15 km/h, takže jsme se nahoru šplhali asi půl hodiny. Masiv Tulove grede jsme měli většinu cesty před sebou, cíl byl tedy jasný. Ovšem, co nás překvapilo, byla postupně klesající teplota. Když jsme vyjeli nahoru, bylo už jen nějakých 17 °C. A šíleně fučel vítr. Nicméně jsme si řekli, že se aspoň kousek projdeme, za odměnu. K našemu překvapení jsme v autě našli Marcelky dlouhé kalhoty, moji bundu a Toničky overal a dokonce i vysoké „botičky“.

Když jsme se z krátkého vyvětrání se vraceli, navrhl jsem, že Marcelka s Toničkou půjdou zpět do auta, občerství se a já se ještě vyšplhám ze zadní strany směrem k vrcholu masivu.

S každým mým krokem vstříc vysokým kamenným věžím byly poryvy větru silnější a silnější a chůze v nich obtížnější. Přece to ale nevzdám! Došel jsem tam. A když už jsem tu, musím to přece zdokumentovat…

Podle legend se v těchto skalách líhnou draci a žijí v nich víly. Na pohádky nevěřím, na téhle ale možná něco bude. Ten vítr jako by mi vzkazoval: Tady nemáš co dělat. A jelikož jsme mačkal spoušť foťáku jako zběsilý, přišel trest. Další poryv větru mi strhnul brýle z obličeje a ty letěly… a letěly… Jsem bez brýlí slepý jak patrona, čili jsme to okomentoval velmi výstižně: Kur*a. Snažil jsem se je skrčený s hlavou u země hledat, chodil jsem tam a zpět, do toho se mě každý další poryv snažil srazit na kolena. Až bych řekl, že to bylo chvílemi i trochu děsivé.

Vzdal jsem to a začal jsem sestupovat. Marcelka bude mít strach, když se nebudu dlouho vracet. Když jsem otevřel kufr auta a v něm tašku s doklady, abych se podíval, jestli jsem si nevzal i náhradní brýle, zjistil jsem, že tentokrát svou oční vadu neošálím. Marcelce jsem vyděšeně vyložil, co se stalo, a posteskl jsem si, že vůbec nevím, jak sjedeme dolů, že prostě prd nevidím. Marcelka hned na to, že půjdou s Toničkou se mnou zpět, abychom brýle zkusili najít. Snažil jsem se ji přesvědčit, že to není dobrý nápad, že jsem měl nahoře vážně chvíli strach. Nedala si říct.

Oblékli jsme znovu Toničku a vyrazili jsme. Dračí dech se nás opět od cesty snažil odradit, ale statečně jsme mu vzdorovali. A nahoře začalo druhé kolo hledání. Vítr byl tak brutální, že jsem odhadoval, že brýle jsou kdesi v údolí. Díval jsem se tak aspoň kolem trsů keříků a kolem velkých kamenů, jestli tam náhodou někde nezůstaly zaseknuté. Chybělo pár vteřin do věty „Jdeme dolů“, když jsem si všiml něčeho povědomého u kamene. Brýle!!!!!!! Mám je!!!!!!! Přežily, měly na sobě jen škrábanec od nárazu a zkřivené nožičky (snad jsem na ně nešlápl). Uff, to byla úleva. Honem jsme se vrátili dolů a sedli jsme do auta. Tak to bychom měli. Díky, víly. Jedeme.

Už jen zbývá dodat, že místo, ze kterého byly skály Tulove grede ve Vinnetouovi natáčeny, jsme vlastní hloupostí nenašli. Ach ta zanedbaná příprava. Pro všechny budoucí návštěvníky, je to tady.

Vrchol Tulove grede ale není zajímavý jen pro fanoušky Vinnetoua. Během chorvatské války za nezávislost se prý právě o přechod pohoří Velebit sváděly intenzivní boje a v oblasti byla ještě dlouho po válce smutná připomínka těchto událostí v podobě min. Těch už se dnes naštěstí (minimálně na turistických trasách) bát nemusíte.