Přátelé, pohodlně se usaďte, dnes vás čeká shitstorm, jaký se na našem blogísku neobjevuje často. Tedy varování: Chorvatofilové, vy tento příspěvek raději přeskočte!!!

Po fantastickém dnu (a o něco méně fantastické cestě z Mostaru do Dubrovníku) v Bosně a Hercegovině jsme v pondělí dopoledne vyrazili do Dubrovníku. Tohle město přece musí vidět každý, kdo v Chorvatsku je. A taky každý, kdo viděl Hru o trůny (já ne!).

Fajn, cesta z ubytování ke starému městu trvala 10 až 15 minut. Pohodlně jsme zaparkovali v podzemních garážích a vydali se do zhruba 500 metrů vzdáleného starého města. Prošli jsme si hlavní ulici a na přání Marcelky jsme se vydali hledat nějaká místa, kde se Hra o trůny v Dubrovníku natáčela. Pár jsme jich opravdu našli, jiná byla až za hradbami.

Co říct? Staré město je pěkné, vše opravené, udržované, ale je to prostě staré město. Takových na chorvatském pobřeží najdete nepočítaně. Trogir, Split, Dubrovník, vlastně je to všechno na jednu brdo a nečekejte, že v těch místech najdete nějakého genia loci. Všude je plno lidí (i když pravda, čekal jsem, že Dubrovník bude násobně horší), vše je připravené pro turisty. Ale pojďme už k tomu hejtování…

Odkud začít? Trojúhelníček pizzy, protože máte hlad? 30 kun. Vážně přes 100 Kč? Ano. Na hlavní jídlo je určitě třeba počítat kolem 200 kun. Vstup na hradby, možná to jediné zajímavé kromě procházky po hlavní třídě? 250 kun. Jakože přes 800 Kč za jednoho? No jo, Dubrovník. Pět a půl hodiny parkování? 270 kun. Skoro 900 Kč??? Nee? Ale jo. Lanovka na vyhlídku nad městem a zpět? 200 kun. Výlet na ostrůvek Lokrum? Loď (odhaduji minimálně 150 kun zpáteční jízdenka) a vstupné 200 kun k tomu. Nebo se můžete za 200 kun i se vstupným nechat převézt ze starého města, pak však musíte připočítat ještě to parkování! Prostě Dubrovník, nejnavštěvovanější místo Chorvatska.

Je to nechutné. Pokud si myslíte, že Dubrovník prostě vidět musíte, tak vám odpovím jednoduše: Nemusíte. A vlastně ani nechcete. Jen to, pokud jste tam ještě nebyli, nevíte. Chorvatsko je drahé. Srovnání cen (mluvím tak nějak obecně) a toho, co dostanete, vám občas dá hodně špatný výsledek. Když jsme u toho Dubrovníku, to parkování vychází v přepočtu na hodinu na asi 150 korun! Jen tak pro legraci: Palladium v Praze si účtuje 60 Kč za hodinu! A ne, není to o tom, že bychom zaparkovali špatně, tohle jsou prý všude kolem starého města standardní ceny. Nemůžu si pomoct, ale mít takovéto ceny v (polo)rozvojové zemi (na tom trvám), to není nic jiného než snaha sedřít turisty z kůže.

Ale že se vlastně divím. On to docela výstižně na břehu Korany řekl Dalimil, když jsem chválil čistotu říční vody ve srovnání s ČR. „Ale vy máte průmysl, my nemáme nic.“ Jasně, vím, že řeka v kamenitém korytu bude vždy čistší než ta v hliněném, že na to má vliv splavování půdy při dešti apod., ale ono to tak nějak prostě je. A když nemáte (skoro) nic, jen turisty, tak ten citron prostě musíte hodně vymačkat.

Zkusili jsme s Marcelkou takový malý brainstorming na téma: Proč Češi tak rádi jezdí do Chorvatska? A vyšlo nám z toho: Je to relativně blízko. Dostat se sem je snadné (autobus, auto, vlak). Minimální kulturní rozdíly. Relativní schopnost domluvit se i bez znalosti jazyka (anglického i místního).

Ale, proboha, proč? Ty pláže nejsou žádný zázrak! Ani ty méně navštěvované. Délka cesty a náklady na ni jsou srovnatelné s letem do mnoha a mnoha destinací nejen v Evropě. Města a městečka na pobřeží jsou jedno jako druhé. Všechno pro turisty je drahé, až předražené.

Možná si říkáte, že si jen vymýšlím, že nevím, co bych chtěl. Možná ano. Ale určitě vím, co nechci. Když teď (vlastně už blízko konce naší cesty) přemýšlím, co se mi líbilo, jak bych to udělal podruhé, co bych udělal jinak, tak mi z toho vychází toto: Pula byla pěkná, nabízí něco, co od Chorvatska tak úplně nečekáte. Biserujka a Baščanska ploča na Krku byly boží, byť to možná na první pohled nevypadá nějak extra zajímavě. Rastoke vidět chcete. A hlavně se chcete vykoupat v Koraně! Plitvická jezera? Životní zážitek, ty nelze vynechat. Split a Trogir? Bez těch se hravě obejdete. Na Potravlje jsem nejdřív strašně hudral, ale teď jsem strašně rád, že jsme tam byli, ač jsme toho moc (skoro nic :-)) neviděli – bylo skvělé si k tomu něco potom najít, podívat se na YouTube, jak pan Dušan dříve keramiku vyráběl. Mostar? Rozhodně ano. Nezaslouží si náhodou Bosna víc času než jeden den? Dubrovník? Na ten chci zapomenout, avšak obávám se, že se mi to do konce života nepovede.

Tak co tedy s tím Chorvatskem? Vlastně proč ne, ale chce to k němu přistupovat jinak. Během jedné z dřívejěích cest s rodiči jsme byli na raftech (asi na Cetině?). Pamatuju si to dodnes jako fantastický zážitek. Vlastně i návštěvu Dubrovníku s rodiči si pamatuji jako hezký výlet, možná ale jen pod vlivem toho, že to s rodiči prostě bylo celé moc fajn. A taky proto, že jsem byl dítě a všechny ty organizační věci a placení šly mimo mě. Ale abych neutekl od myšlenky… Pokud už to má být Chorvatsko, vykašlete se na většinu velkých turistických měst. Hledejtze zdánlivé prkotiny, snažte se vyzobávat to, co většinu lidí nezajímá. Buďte cestovatelé, ne turisti! Howk, domluvil jsem.