Zatrvzele o sobě tvrdím, že jsem silně racionální, relativně neemoční jedinec. O to méně pochopitelné pro mě samotného je to, proč jsou Jeseníky mojí srdeční záležitostí, byť jsem v nich zatím byl všehovšudy čtyřikrát (ale snad ne naposledy).
První seznámení s Jeseníky proběhlo během lyžařského kurzu na základní škole, rovnou dvakrát. To je 15, respektive 14 let zpět. Podruhé to bylo letos v lednu a potřetí teď na podzim.
Když jsme s Marcelkou letos v lednu strávili pár dní na lyžích v Karlově pod Pradědem, řekl jsem si, že se ještě někdy vrátím. A nakonec to netrvalo ani moc dlouho. Pěkné podzimní počasí mi nabídlo příležitost, tak jsem jí využil. Ubytoval jsem se v Dolní Moravici, v plánu jsem měl vyjít na Praděd, navštívit horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně a projít se po hřebenech Jeseníků. Na putování jsem si vyčlenil tři dny plus část dvou dnů na cestu tam a zpět.
Z Ovčárny světem horských luk do Dolní Moravice
(20 kilometrů)
První den jsem vstal velmi brzy a autobusem jsem se z Dolní Moravice nechal dovést na Hvězdu u Karlovy Studánky. Odtud pak dále autobusem k Ovčárně pod Pradědem. Pravda, zprvu mi počasí moc nepřálo, lehce pršelo, měl jsem ovšem to správné oblečení, takže jsem na svých plánech nic neměnil.
Od Ovčárny jsem se vydal po červené značce směrem k Petrovým kamenům. K těm je vstup přísně zakázán (v jejich okolí rostou chráněné rostliny pamatující údajně ještě mamuty a srstnaté nosorožce), takže jsem si vystačil z pohledem z turistické stezky. Zdáli mě zdravil vysílač na Pradědu. Zajímavostí, která se s tímto místem pojí, je to, že za čarodějnických procesů v 17. století byly Petrovy kameny označovány jako dějiště čarodějnických sletů.
Byl jsem docela zahřátý, cesta od Ovčárny vedla stále do mírného kopce. Odměnou za to mi teď byl pohled na stezku vedoucí po hřebeni. Nutno říct, že opravdu nádhernou. Jen místy cestu lemovala kleč. A nejúžasnější na tom celém byl klid, přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Výhledy do krajiny byly fantastické, počasí se navíc umoudřilo.
Minul jsem Vysokou holi, Kamzičník, Velký Máj a Jelení hřbet, pod kterým jsem se zastavil u Jelení studánky. U té stojí i zděný přístřešek, ve kterém, případně u něhož se zřejmě dá (legálně?) přenocovat. Přístřešek byl obsazený a jeden z jeho dočasných obyvatel se dokonce přišel napít z Jelení studánky. Já jsem vodu nepil, ale je pravda, že těžko zde hledat nějaký zdroj znečištění.
Od Jelení studánky jsem začal sestupovat do údolí. Stromy se začaly zvyšovat a začalo jich také přibývat. Místy jsem se z cesty nahnul a natrhal si pár zapomenutých borůvek. U zbytků loveckého zámečku Alfrédka (v roce 2002 vyhořel a nebyl již obnoven, dnes jsou na místě zbytky kamenné podezdívky) jsem poobědval a dále jsem pokračoval po zelené k Mravencovce, dále po modré k Jelení, poté po žluté k rozhledně nad Novou Vsí a nakonec po silnici přes Horní Moravici zpět do Dolní Moravice.
Trasu zvládnou všichni, kdo si na ni při pohledu na mapu troufnou, stoupání i klesání mají rozumný sklon, terén je poměrně lehký, jde tedy hlavně o délku. V sezóně se lze občerstvit u bývalé chaty Alfrédka, mimo ni ale na žádné jídlo nenarazíte, takže dostatek pití a oběd a svačinu s sebou. Boty určitě pevnější, terén je sice poměrně lehký, zapomeňte ale na asfaltovou silnici.
Z Karlovy Studánky kolem Bílé Opavy přes Praděd ke Švýcárně
(25 kilometrů)
Druhý den měl být od pohledu těžší, a to nejen délkou, ale i terénem a překonávaným výškovým rozdílem. Z Dolní Moravice jsem se ráno po vlastní ose dopravil do Karlovy Studánky (pokud bych jel autobusem, už bych se později odpoledne nedostal z Karlovy Studánky zpět) a odtud vzhůru po žluté. Začínal jsem ve výšce cca 800 m n. m., cíl ležel ve výšce 1 491 m n. m., rozdíl tedy činil téměř 700 metrů.
Žlutá turistická značka kopíruje až pod rozcestník Nad vodopády Bílé Opavy tuto řeku, na které je hned několik vodopádů. První je hned pod parkovištěm v Karlově Studánce, jde ale o uměle vytvořený vodopád napájený vodou z náhonu od Bílé Opavy. Na ty skutečné vodopády si člověk musí počkat až za místo, kde se rozdělují žlutá a modrá značka (rozcestník Na Paloučku).
Dělení modré a žluté je poměrně důležité místo. Doporučeno je (obzvláště v turistické sezóně) využít žlutou pouze pro cestu nahoru. Důvod člověk pozná záhy. Žlutá značka kopíruje Bílou Opavu, občas je cesta poměrně úzká a místy vede docela těžkým terénem (prudké stoupání plné mokrých volných kamenů), místy se voda překonává po dřevěných lávkách nebo „žebřících“. V těchto místech je vyhýbání se lidem jdoucím opačným směrem nepříjemné. Cesta dolů tímto terénem navíc musí být sama o sobě náročná. Pokud je to tedy jenom trochu možné, jděte nahoru po žluté a zpět po modré (nebudete-li se vracet autobusem).
Od rozcestníku Pod Ovčárnou můžete pokračovat buď po žluté k Ovčárně, nebo po modré k chatě Barborka. V Barborce si lze dát oběd před výstupem na Praděd, který se obchází po červené a následně modré. Někoho by možná lákalo vydat se od Barborky do prudkého stoupání kolem vleku Velký Václavák, do těchto míst je ale vstup zakázaný, byť vyšlapaná stezka naznačuje, že ne všichni zákaz respektují.
Počítejte s tím, že i mimo sezonu na Praděd míří hodně lidí, naopak stezka kolem Bílé Opavy je mimo sezonu vytížena velmi málo, což je příjemné.
Při výstupu na Praděd po asfaltové silnici (od Ovčárny nebo Barborky) je třeba dávat pozor, lidé dolů mohou sjíždět na vypůjčených koloběžkách.
Na vrcholu Pradědu se nabízí nádherný výhled jak na Petrovy kameny, tak na horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Ještě o něco lepší výhled nabízí vyhlídkový ochoz na vysílači, jehož vrchol je dokonce nejvyšším (umělým) bodem ČR (1 637 až 1 638 m n. m.).
Ti, kdo mají stále dostatek sil, mohou z Pradědu sejít na rozcestí Praděd – rozcestník a odtud po červené pokračovat směrem k chatě Švýcárna, případně až k Malému Jezerníku.
Zpět do Karlovy Studánky je možné buď sejít od chaty Barborka po modré, nebo se od Ovčárny nechat svézt autobusem. Já jsem zvolil cestu pěšky po modré, abych se ještě podíval, jak to vypadá, když se po „přírodní katastrofě“ les obnovuje bez zásahu člověka. Abych to vysvětlil, v roce 2004 se údolím Bílé Opavy prohnala vichřice, která způsobila polom stejnověkých stromových porostů. Následně bylo rozhodnuto, že do území nebude zasahováno a popadané stromy budou ponechány samovolnému rozpadu. Rychlost, s jakou se les sám obnovuje, je až neuvěřitelná.
V Karlově Studánce se následně po sestupu můžete občerstvit v Pitném pavilonu, kde teče minerální voda (slabě) páchnoucí po sirovodíku. Ale o co nepříjemněji „zavání“, o to lépe chutná. Má také lehce perlivý náběh. Určitě ji vyzkoušejte, když se ocitnete poblíž.
Původně jsem měl ještě v plánu si po návratu na ubytování s čajem nebo kávou sednout ven, těžký terén a celkově poměrně dlouhá trasa si ale vybraly svou daň, takže jsem se nakonec zmohl jen na sprchu a večeři.
Trasa údolím Bílé Opavy je náročnější. Je třeba pevná obuv! Oblečení budete po cestě spíše odkládat, na Pradědu se ale naopak budete zase oblékat. Oběd si můžete dopřát v chatě Barborka, na Pradědu nebo ve Švýcárně. Pokud si nevěříte, chcete ale jít na Praděd pěšky, běžte po modré.
Z Koutů nad Desnou k horní nádrži Dlouhých strání
(14 kilometrů)
Na třetí den jsem si nechal výstup z Koutů nad Desnou k horní nádrži přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Do Koutů jsem vyrazil na motorce, cesta má zhruba 46 kilometrů, takže mi chvíli zabrala.
Původně jsem si myslel, že půjde jenom o lehkou procházku, relativně jednoduchý terén ovšem kompenzovala místy velmi prudká stoupání. Trasa začíná přibližně v 560 m n. m., cíl leží cca v 1 350 m n. m., převýšení je tak kolem 800 metrů, tedy ještě větší než při cestě z Karlovy Studánky na Praděd.
Pokud si tolik nevěříte, lze se teoreticky až k horní nádrži dostat „bez jediného kroku“ pomocí lanovky a minibusu. Pokud vám to ovšem fyzický stav umožňuje, jděte určitě už z údolí pešky.
Cesta lanovkou nahoru (1 cesta) stojí 270 korun, což bohužel trochu připomíná krádež za bílého dne, cesta autobusem přijde na dalších 60 korun. Půjdete-li pěšky, dávejte pozor tam, kde se turistická cesta kříží se singletracky nebo kde se k sobě tyto cesty přibližují. Člověk jedoucí na kole z kopce nemusí mít dostatek času ani prostoru na reakci.
Počítejte s tím, že k cíli se pravděpodobně nebudete blížit tak rychle, jak si možná budete myslet, prudké stoupání je hned na začátku lesa, poté od rozcestníku U Obrázku až k Uhlířské cestě (tedy téměř ke konečné stanici lanovky) a v druhé polovině trasy i po cestě od Tetřeví chaty pod vrchol Mravenečník. V závěru už je sklon příjemnější. A odměnou vám nakonec bude pohled na vodní hladinu horní nádrže, Praděd a Petrovy kameny.
U horní nádrže si můžete ve stánku dát lehčí občerstvení, případně si v klidu vychutnat vlastní oběd. A pak vás čeká volba cesty dolů. Buď můžete jít stejnou trasou jako nahoru, nebo si můžete za 350 korun půjčit koloběžku a do Koutů sjet po 17kilometrové asfaltové cestě. Cena za půjčení koloběžky bohužel opět není z nejnižších, počítat je navíc třeba s tisícikorunovou kaucí.
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlel, jestli nemám dolů sjet, nakonec jsem ale šel pěšky, protože jsem se dočetl, že z cesty pro koloběžky není za celý sjezd vlastně nic vidět a také jsem cítil, že moje nohy i cestu dolů dobře zvládnou.
I v tomto případě je potřeba pevná obuv a na cestu nahoru dostatek pití. Na konci každého stoupání vám přijde vhod. Trasa není až tak dlouhá, velké převýšení ale dělá své.
Jeseníky byly fantastické. Nepříznivá předpověď počasí sice o půl dne (vlastně jen o noc) urychlila můj návrat na motorce, odjížděl jsem ovšem s nadšením. A obtěžkán minerální vodou, což bylo jediné negativum cesty zpět. Do Jeseníků se určitě ještě vrátím, neobjevených stezek a zákoutí na mě čeká ještě spousta. Tak nejpozději zase za rok ahoj!