A je to tu. Náš poslední den v Ománu. Byly to úžasné dva týdny. Těšíme se na pohodlí domova, ale vlastně se nám domů ani trochu nechce. Omán nám bude hodně chybět.

Jen krátce popis dnešního dne. Ráno jsme vstali kolem sedmé, nasnídali jsme se, do kufrů a batohů jsme naskládali poslední zbytky věcí a vyrazili jsme ze Súru směr Maskat.

Cesta ubíhala, celá vedla po dálnici s minimálním provozem. Po cestě jsme vzali benzín a v Maskatu jsme zastavili vedle súku na Corniche. Chtěli jsme ještě zkusit štěstí a na poslední chvíli si koupit suvenýr – terakotovou misku.

No, nepochodili jsme. Všude byly jenom keramické kadidelnice. Obchodníci se na nás slétali jak vosy na med a začali nás lákat do svých výstavních krámků. Nabízeli nám především šátky a parfémy.

V této souvislosti jeden postřeh. Pokud bychom měli říct jednu věc, která je pro Omán typická, pak je to právě vůně kadidla. To Ománci pálí úplně všude, včetně třeba obchodních center. V těch mě osobně zaujala ještě jedna věc – snad ve všech jsou modlitebny, a když je čas modlitby, začne se supermarketem plným lidí rozléhat svolávání.

Z Mutrah súku jsme ještě zajeli do Lulu hypermarketu dokoupit datle, které nám v předchozím obchodě nemohli namarkovat, a pak už směr letiště s poslední krátkou zastávkou na benzince na dotankování nádrže, která byla ale stále téměř plná. Ze srandy jsem zkoušel tipnout, za kolik baisa v nádrži ubylo od poslední zastávky. Nakonec jsme se ale přece jen dostali na 2 riály.

Na letišti jsme vrátili auto. Žena, jež s námi jeho převzetí řešila, ho obešla a k našemu překvapení konstatovala, že je odřený přední nárazník a že v protokolu o předání auta toto poškození není. Ale byli jsme si jistí, že jsme na škrábance před dvěma týdny upozornili. Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu, takže mi byl v kanceláři už jen vystaven doklad na vrácení depositu 150 OMR.

Za dvě hodiny přijel autobus a v něm náš zachránce, díky kterému jsme na začátku našeho putování nezůstali v Dubaji.

Cesta byla dobrá, jen na hranicích si nás tentokrát docela vychutnali. Na ománské straně bylo vše OK, emirátští pohraničníci si ale usmysleli, že nás zkontrolují opravdu důkladně. Museli jsme s sebou vzít všechny věci, nechat je projet rentgenem a pak je ještě dát k ruční kontrole. Tentokrát žádná protekce za evropský vzhled. Musela se otevřít všechna zavazadla. Pokud něco bylo zabalené, muselo se to rozbalit. Jestliže o něčem nevěděli, co to je a k čemu to slouží, vyptávali se. Dokonce podrobně procházeli peněženky. U mě je nejvíce zaujaly různé léky (u každého chtěli vědět, k čemu slouží, a tvářili se, že detailně zkoumají všechny ty české nápisy na krabičkách), u Marcelky se pro změnu zaměřili na tři malé krabičky tabáku do vodní dýmky. Ale prošli jsme. I když na Marcelku netrpělivě čekal už celý autobus. Následně nám jedna spolucestující řekla, že toto není úplně obvyklé. Za dva roky, co tuto trasu jezdí, prý takto důkladnou kontrolu zažila teprve podruhé.

Dál už žádné velké překvapení. V Dubaji jsme vystoupili před terminálem číslo 2, vybrali jsme 100 dirhamů, nasedli do taxíku a za necelých 40 dirhamů jsme se nechali dovézt k Terminálu 1. Tam jsme odevzdali kufry, posnídali a nalodili se na palubu letadla směr Kyjev. Po asi šesti hodinách letu a dalších pěti hodinách čekání jsme nastoupili do letadla do Prahy a kolem 15:00 jsme šťastně dosedli v Ruzyni.