Vidím to, jako by to bylo včera. Odlet do Teheránu byl za dveřmi a Donald Trump si vzpomněl, že jednostranně vypoví mezinárodní jadernou dohodu s Íránem. Tak nějak se k tomu schylovalo, stejně to ale nebyl dobrý pocit. Nečekali jsme, že by snad měl začít nějaký konflikt, ale už jen nastalý problém s nejistou směnou peněz nás zaskočil.

Uběhl rok a jsme v podobné situaci. Spojené státy a Írán si zase vyměňují ostrá slova. A mezitím… V Ománském zálivu útok na dva tankery. Pravda, Omán je v tom nevinně, ale už zase je tu ta nejistota. Snad se nic nestane a křehká stabilita v regionu přetrvá. Kdyby ne, tak budeme mít aspoň všechno z první ruky. Ale zpět k tomu příjemnějšímu – plánování cesty.

Trochu měníme plány. Jelikož do Česka po chladnějším květnu dorazila letní horka, začali jsme se, teď už opravdu hodně, obávat kempování. Začínáme se tak spíš přiklánět k možnosti, že budeme spávat jen po hotelech s tím, že zkrátka zaplatíme o něco víc. Od toho se odvíjí náš další úkol – zjistit možnosti ubytování a udělat definitivní rozhodnutí. Hotely začínají mít trochu navrch i kvůli pohodlí (tekoucí voda, záchod, lednice), jsme holt zhýčkaní civilizací.

Nic se naopak nemění na plánu půjčit si auto, protože v Ománu je veřejná doprava v plenkách. Rezervaci auta on-line zatím úspěšně odkládám v obavě z triků půjčoven, nicméně je mi jasné, že i výběr toho nejmenšího zla jednou musím dotáhnout do konce. Tedy další závazek: musím to udělat do konce měsíce. Ve hře jsou Suzuki Swift a Mazda 2. Často se sice na internetu doporučují auta s pohonem všech čtyř kol, dočetli jsme se ale, že stačit by měl i sedan (saloon car), který, mimo jiné, stojí jen asi třetinu toho co 4WD auto. Do pouště mezi duny se s autem určitě nechystáme. A nechystali bychom se ani se čtyřkolkou. Jak jsem kdesi četl: Nemyslete si, že z vás 4WD auto udělá zkušeného pouštního jezdce. Výjezd do hor by měl být vcelku jednoduchý, velká část silnice by měla být s asfaltem.