Dnešní den už asi něco jen těžko překoná. To není nadsázka. To, co jsme v uplynulých hodinách viděli a okusili, je zážitek na celý život. A nemá ho jen tak někdo…

Ráno jsme se jeli podívat do místní loděnice, kde je stále živá tradiční výroba lodí dhow. Zaparkovali jsme auto a došli jsme na malou pláž, kde se u břehu tísnilo několik krásných lodí, na kterých pracovalo více či méně dělníků. Trochu jsme byli zklamaní, když jsme zjistili, že vstup do samotné loděnice je zavřený. Ale jen na okamžik. Chvíli poté se totiž na pláži objevili i Ománci, kteří dovnitř prošli nikoli bránou, ale přes pobořený plot. Posunkem jsme se mužů pracujících na jedné dhow zeptali, zda i my můžeme dovnitř, a oni ukázali, že ano. Za zdí byla rozpracovaná jedna velká a několik menších lodí. Zde vyráběné dhow jsou celodřevěné a údajně je toto místo jedním z posledních na Blízkém východě, kde jejich tradiční výroba přežila.

Poté jsme se přesunuli na Qalhat Beach (mapa). O té toho moc dobrého říct nemůžeme. Byla oblázková, kousek od břehu padala prudce do hloubky a po celé její délce se kousíček od břehu držel jakýsi špinavý pás. Neplavali jsme proto, ale jen jsme se osvěžili na kraji – voda byla studená. Čas jsme aspoň využili k doplnění opálení našich flekatých těl. 🙂 Vrchol dnešního dne měl ale teprve přijít…

Od Rashida, u kterého v Súru bydlíme, jsme dostali zajímavý tip. Poradil nám, abychom si dnes na čtvrtou hodinu zajeli do vesničky Tiwi, kde se bude odehrávat něco mimořádného. Razha. Tanec, prostřednictvím kterého mezi sebou naoko soupeří dvě skupiny mužů ze dvou sousedních vesnic – zde z Tiwi a Wadi Shab. Razha je spojená se svátkem Eid al-Adha, o kterém jsme se zmiňovali v předchozím příspěvku.

Když jsme v Tiwi zaparkovali auto, zeptali jsme se v místním obchůdku, kde můžeme razhu vidět. Muž za kasou nám nerozuměl, v tu chvíli se ovšem objevil mladík, který nám poradil, abychom sešli k pláži a pak se dali doprava. Nemůžeme to prý minout. A skutečně. Už po cestě jsme potkávali svátečně oblečené muže a chlapce s dřevěnými hůlkami a khanjary (tradiční ománské dýky) za pasy. Všichni mířili na malé náměstíčko na pobřeží. Tam jsme nesměle stáli opodál a sledovali, co se bude dít.

V tu chvíli za námi přišel muž ve středních letech a pozdravil nás. Prakticky ihned následovalo pozvání na kávu a něco sladkého. Odmítnutí tohoto pozvání může být v Ománu považováno za nezdvořilé, proto jsme s díky jeho nabídku přijali. Dovedl nás do velkého obývacího pokoje, kde jsme se potkali ještě s dívkou z Austrálie, která už rok a půl žije v Ománu (pracuje zde jako učitelka ve školce).

Doteď prázdný stůl byl ve vteřině plný. Ovoce, voda, káva, černá chalva (konzistence trochu jako želé, nikdy dřív jsme ji neměli), další sladké. „Berte si, dnes jste našimi hosty,“ vyzvali nás. V uvolněné atmosféře nám vysvětlovali, co se dnes v Tiwi odehrává. Lidé v pokoji se průběžně měnili, stále přicházel někdo nový, vždy nás pozdravil, zeptal se, odkud jsme, jak se nám líbí v Ománu, co jsme dosud viděli apod. Společnost nám dělala i skupina dívek – dcer mužů, kteří se do Tiwi na svátek Eid al-Adha vrátili z různých částí země. Nemohlo chybět focení. A po chvíli následovalo další pozvání. Až skončí razha, máme se prý do domu vrátit, abychom se navečeřeli. Doteď jsme říkali, že jsou Ománci (trochu) jako psí čumáci, po dnešku už to ale rozhodně neplatí.

Jeden z mužů, kteří nám dělali společnost, celým jménem Naser Abdullah Khalifa (jak jsme se později dozvěděli, syn místního šejka – obdoby našeho starosty), s námi následoval pomalu se pohybující dav, který plynule přešel na jiné náměstíčko. A tam razha odstartovala.

Muži z Tiwi a Wadi Shab utvořili dvě skupiny. Zatímco jedna v klidu postávala v jedné části volné plochy, druhá se dala do tance doprovázeného bubnováním a výstřely z pušek. Princip je poměrně jednoduchý. Skupiny mužů na sebe reagují recitováním různých veršů, přičemž se snaží stále překonávat. Uprostřed pak spolu ještě zástupci obou „soupeřících“ skupin nárazově šermují. Nejde ale o souboj v pravém slova smyslu. Razha totiž nemá vítěze, celé je to jen „hra“.

Soupeření Tiwi a Wadi Shab trvalo asi hodinu a půl a my jsme se stále nemohli nabažit pohledu na toto fantastické divadlo.

Všichni nám stále dokola říkali, ať se nezdráháme cokoli si vyfotit, že to nikomu nevadí. Co víc, dokonce nás vyzývali, abychom si vše natáčeli zevnitř kruhu tancujících mužů, a mně bylo dokonce nabídnuto, abych se přidal k tanci. 🙂 Tolik šťastných tváří všude kolem nás…

Focení nejenže nikomu nevadilo, na Marcelku s obřím Nikonem v ruce se dokonce stála fronta. Všichni chtěli, aby je zvěčnila. Malí kluci, dospělí muži.

Atmosféra byla nepopsatelná a razhu zakončil odchod obou skupin na pláž. Jak jinak než za neustálého střílení z pušek. Vše pozorně sledovaly i ženy a dívky oblečené do svátečních šatů.

Před domem, od kterého jsme vyšli, si nás opět „odchytili“. Znovu nás dovedli do obývacího pokoje, teď v něm navíc seděla ještě několikačlenná rodina z Nizozemska. A odstartovalo druhé kolo. Káva, chalva, ovoce, vyptávání se, jak se nám tu líbí, co říkáme na dnešek, zda v Ománu pracujeme, nebo jsme jen na dovolené…

Po několika minutách se ve dveřích objevil Naser. V ruce obrovský kovový talíř plný rýže a minutu poté druhý velký talíř plný masa. „Tohle všechno je jenom pro vás, berte si,“ vyzval nás. Rodina z Nizozemska večeři odmítla, což nám v tuto chvíli přišlo nevhodné. Co říct, jídlo bylo fantastické. Ve třech lidech jsme ale z talířů ujedli tak málo, že to vypadalo, jako bychom se jich ani nedotkli. Na to samozřejmě naši hostitelé vtipkovali, že nemůžeme odejít, dokud to všechno nesníme. Po večeři následoval ještě karak (tedy masala). Do toho stále chalva, sladké, ovoce.

Ještě než jsme začali jíst, jsme si řekli, že musíme odtušit správný okamžik, kdy za večer poděkovat a odebrat se pryč. Však víte, jak se to říká: Po třech dnech ryba i host začínají smrdět. Ten pravý okamžik přišel právě po karaku. Celá rodina se sešla po dlouhé době a my jsme nechtěli rušit zbytek večera. Za vše jsme všem několikrát poděkovali, rozloučili jsme se a… A ještě teď se z toho nemůžeme vzpamatovat.

Eid Mubarak (Happy Eid)!