Co vás čeká v dnešním příspěvku? Návštěva mešity sultána Kábúse, daleká cesta po osmiproudé dálnici i opuštěných „okreskách“ a koupání na krásné písečné pláži plné krabů. Začínáme… A omlouváme se za délku, příště už snad budeme stručnější.
Mešita sultána Kábúse je pro turisty otevřená každý den kromě pátku od osmi do jedenácti hodin dopoledne. Proto jsme si tentokrát přivstali. Na parkoviště jsme dorazili v devět a hned jsme se vydali do jejích útrob. Tedy až poté, co jsme si v informacích půjčili anglického audioprůvodce, protože jsme si i tentokrát zapomněli vzít papírového dovezeného z Prahy.
Mešita sultána Kábúse je podobně jako ostatní hlavní turistické cíle v Maskatu v podstatě novostavba. Její výstavba začala v roce 1995 a slavnostně otevřena byla v roce 2001. A je na ní vidět snaha ukázat, že Omán není jen jakousi zemičkou ve stínu Saúdské Arábie nebo třeba Spojených arabských emirátů. Hlavní modlitební místnost například zdobí největší lustr na světě (14 metrů na výšku) vyrobený z křišťálového skla Swarovski, na zemi je jeden z největších koberců na světě (70 x 60 metrů, 1,7 miliardy uzlíků, váha 21 tun), na kterém pracovalo čtyři roky šest set tkadlen z íránské provincie Khurasan, vše je navíc zdobené mramorem a zlatem. Stavba ale nepůsobí přeplácaně nebo kýčovitě, tady se zkrátka záměr vydařil. Kapacita mešity je zhruba dvacet tisíc věřících, vedle hlavní modlitební místnosti pro muže je samozřejmostí i oddělená modlitebna pro ženy nebo nádvoří, která slouží k rozšíření kapacity v případě potřeby. Mešita je v areálu doplněném o zahradu s vodními prvky, takže prohlídku doprovází zurčení vody a zpěv ptáků.
Bylo to opravdu nádherné a k dokonalosti nechybělo mnoho. Vadou na „kráse“ bylo… Ano, počasí. Bylo takové horko, že jsem byl zpocený i na kolenech. Na košili nebylo suché místečko. Problémem nejsou až tak vysoké teploty (kolem 35 °C), ale vlhko. Neuvěřitelné vlhko, které pocitovou teplotu žene prudce nahoru. A jakmile se člověk zpotí, venku už neuschne. I tak jsme prohlídce areálu věnovali celé dvě hodiny. Modlitebny byly klimatizované, takže tam bylo příjemně.
Od mešity jsme se vydali do obchodu s tím, že si tam koupíme něco na oběd. Narazili jsme na velké obchodní centrum. Popravdě jsme si uvnitř chvílemi připadali trochu jako žebráci. Ománci zkrátka nedostatkem peněz netrpí. Fascinuje nás také jejich styl oblékání. Tedy styl oblékání mužů. Většina jich nosí tradiční oblek, který se jmenuje dišdaša. Jde o bílou „košili“ končící až na zemi. A k tomu je nezbytným doplňkem pokrývka hlavy, které se říká kuma. To je kruhová čapka, která sahá k uším a z velké části zakrývá čelo a vlasy. Všichni jsou navíc vymydlení, dišdaše jsou jako z reklamy na Ariel.
V některém z fast foodů v nákupní galerii jsme si chtěli dát něco typicky ománského, ale nepochodili jsme. Jak jsme psali už dříve, veškerou „méně prestižní“ práci zastávají přistěhovalci. A gastronomie je jedním z těchto případů. Na výběr bylo několik indických restaurací, samozřejmě McDonald’s, KFC, Burger King nebo Pizza Hut, ománského nic. Nakonec nám na tváři vykouzlila úsměv provozovna Shirazi. Já jsem si dal íránský kebab (3,50 OMR), Marcelka humus (2 OMR). Nacpali jsme se.
Nakupování svačiny se trochu protáhlo. V supermarketu, do kterého jsme vešli, jsme totiž narazili na nepřeberné množství věcí, které jsme nikdy dříve neviděli. Hlavně v oddělení ovoce a zeleniny. Neznámé tvary, barvy, vůně, všechno jsme si pečlivě zapisovali, abychom zjistili, o co se jedná, a později něco i zkusili. Hodně věcí v obchodech je z Indie, pravděpodobně opět s cílem vyhovět množství pracovníků ze zahraničí.
Posledním bodem na dnešním programu bylo koupání. Tentokrát jsme vybrali pláž Al Sifa (mapa), přibližně 60 kilometrů od mešity sultána Kábúse. Propletli jsme se Maskatem po dálnicích šířky letištních ranvejí a dále jsme pokračovali po běžné dvouproudé silnici. Kolem cesty nebylo nic než skály a kamení, občas ale i tato zdánlivě nezajímavá kombinace dokázala vykreslit nádherné scenérie.
Jak jsme se vzdalovali od Maskatu, začala se měnit i obydlí. Shodli jsme se, že v městečkách či vesnicích, kterými jsme projížděli, bychom rozhodně bydlet nechtěli. Výrazně přibylo odpadků, už žádné skvěle udržované domy. Po silnici volně chodili osli a kozy. Silnice byla i zde dobrá, byť už ne dokonalá – sem tam nějaká díra apod.
K pláži Al Sifa jsme přijeli po prašné cestě, zaparkovali jsme auto pod stromem vedle dvou oslů. A já jsem se šel podívat, jestli jsme vybrali dobré místo. Když jsem se začal bořit do písku, zul jsem si boty a pokračoval jsem bosý. To jsem ale neměl dělat. Písek byl tak horký, že se po něm nedalo jít. Nasadil jsem na běh, ale nohy byly jako v ohni. Rychle jsem se „zchladil“ ve vlnách a vydal se zpět. Jeden prst na noze to odnesl puchýřem. Při další cestě na pláž (tentokrát už s Marcelkou, která má boty do vody) jsem si nohy chladil v polovině vodou z barelu.
Pláž byla krásná. Celá písečná, dlouhá. Postavili jsme přístřešek (já jsem byl od hlavy k patě mokrý) a rychle do vody. Jenže pocit ochlazení se nějak nedostavil. Pocitově voda není studenější než vzduch, takže je to jako přejít z pece do varné konvice. Ale houpání se na vlnách bylo příjemné. Z vody se nám nechtělo, vyhnaly nás až varhánky na prstech.
Když jsme šli do vody podruhé, Marcelka zvolala: „Želva!“ Ale ukázalo se, že je to krab. Zápasil s vlnami, vždy se dostal na vlhký písek, další vlna ho ale zase smetla. Když čas postoupil, všimli jsme si dalšího pohybu na pláži. Písek byl plný malých dírek, ze kterých vykukovali další a další krabi. Někteří menší, někteří větší. Pozorovali jsme je a brzy jsme pochopili, o co tu jde. Pod pískem si krabi hloubili prostor a s každým vykouknutím z těchto malých dírek vynesli malou hromádku písku, kterou položili vedle. Další a další. Bavili jsme se u toho jako malé děti.
Jakmile zapadlo slunce, vydali jsme se na cestu zpět. Neodhadli jsme čas, takže jsme se vraceli už za tmy. Bylo to nepříjemné. Kvůli neustálému klesání a stoupání nebylo dobře patrné, jak cesta vede za horizontem. Sundal jsem nohu z plynu a dával jsem k tomu pozor, abychom se vyhnuli volně pobíhajícím oslům. V Maskatu to už bylo s osvětlením na dálnici dobré. Kousek od ubytování jsme si ještě v malé restauraci, kde pracoval pán z Kašmíru, koupili kousek na uhlí grilovaného kuřete a ve vedlejším obchodě skvělé tenké chlebové placky a po příchodu na pokoj jsme se pěkně nadlábli. Chtěli jsme udělat fotku, ale bylo to tak výborné, že jsme foťák vzali do ruky, až už na stole zbyly jen ohlodané kosti.
Zkrátka vydařený den…