Ráno jsme si přispali. Cesta, večerní nákup a sepisování příspěvku nám daly zabrat. Vstali jsme až před devátou, posnídali jsme v posteli a stanovili jsme si plán: Ománské národní muzeum, palác Al Alam, koupit jízdenky na autobus zpět do Dubaje (17. srpna) a vykoupat se v Ománském zálivu.
Cesta do Ománského národního muzea proběhla hladce, provoz byl sice hustý, ale poradili jsme si s ním. Jen asi dvakrát jsme špatně odbočili. Cesta byla navíc poměrně zábavná. Paní z navigace map od Seznamu nám perfektně radila. Za pět set metrů se držte mírně vpravo a pak se držte mírně vpravo. Když tuhle radu použila asi popáté v řadě (na různých místech), museli jsme se smát. A to bez ohledu na to, že někdy zahlásila „teď zabočte mírně vpravo“, přičemž následovala ostrá zatáčka.
Zaparkovali jsme kousek od muzea a vstoupili dovnitř. Zvenčí pěkná, ale ne nijak výstřední budova, nás oslnila hned poté, co jsme otevřeli obrovské vstupní dveře. Velkorysé prostory, nádherné exponáty, vše naleštěné, voňavé. Muzeum je rozdělené do několika tematických sekcí. Oděvy, šperky, zbraně, keramika, pevnosti apod. Všechno jsme si prohlédli, co nás více zaujalo, jsme prostudovali detailněji. Určitě všem muzeum, které je staré jen zhruba tři roky, doporučujeme k návštěvě.
Kolem půl třetí jsme se vrátili na rozpálenou ulici a zamířili od muzea k paláci Al Alam, sídlu ománského sultána, postavenému v 70. letech. Jde o velmi zajímavou stavbu, která kombinuje prvky tradiční a moderní architektury a která si rovněž zaslouží návštěvu, byť jen zpoza plotu. U paláce jsme byli sami. Tím nemyslíme, že by kolem bylo jen pár lidí, nebyl tam vůbec nikdo. Když jsme začali pociťovat, že už dusno déle nesneseme, vrátili jsme se k autu a vydali jsme se směr autobusové nádraží Ruwi. Tam jsme si koupili lístky na autobus do Dubaje, domluva byla tentokrát trochu horší, ale podařilo se to. A pak už směr pláž Al Bustan.
Po cestě jsme se ještě zastavili ve Sparu pro vodu. Taky jsem chtěl vybrat z bankomatu peníze, ale nepodařilo se. Bankomat se zeptal, jak na mě má mluvit. Zvolil jsem angličtinu. Mluvil arabsky. Vyndal jsem kartu a postup opakoval. Opět arabština. Napotřetí tě přelstím, řekl jsem si a zmáčkl jsem arabštinu. Ano, mluvil opravdu arabsky. Další pokusy jsem v obavě, že mi kartu spolkne a už nevrátí, nezkoušel. K mému překvapení byla uvnitř Sparu směnárna. Tím se problém vyřešil.
Na pláž Al Bustan (mapa) jsme dorazili až kolem čtvrté hodiny. Z malého parkoviště jsme se bosí vydali po písku směrem k nedalekému hotelu a zůstali jsme asi v polovině pláže. Rozdělali jsme přístřešek, nachystali prostěradlo, když v tom jsem zjistil, že jsem si nevzal plavky. Posloužilo spodní prádlo. Teklo ze mě úplně neuvěřitelně, takže směr byl jasný – voda.
K našemu překvapení byla voda velmi teplá. Vlézt do ní nebyl nejmenší problém. Postupně začali na pláž přijíždět místní. Nejdříve tři, pak další, najednou byla pláž „plná“ lidí. Poobědvali jsme (málem jsme umřeli hlady, měli jsme den špatně zorganizovaný) a nachytali jsme trochu paprsků. Zpět k autu už jsme šli za tmy. Najednou Marcelka vykřikla: Krab. Nechápal jsem, nic jsem neviděl. Až po chvíli jsem si všiml malinkého světlého kraba utíkajícího před našima nohama. Na pláži jich byla spousta, vylézali z malých děr rozesetých všude kolem nás.
Na pláži jsme si mimo jiné potvrdili, že naše představa, že bychom v Ománu mohli stanovat, byla úplně zcestná. Určitě to jde, ale ne v tomhle ročním období. I po hodině na slunci jsme byli stále vlhcí, všechno bylo vlhké, oblečení, plátěné tašky, knížka zkrabatěla…
Cestu zpět jsem opět absolvovali bez větších problémů. Až na velmi silný provoz a jednu zácpu, ve které jsme stáli odhadem čtvrt hodiny. O dopravě platí, co jsme psali včera. Pravidla se dodržují, ale provoz je silný, navíc na menších silnicích občas jezdí kola v protisměru, do toho se přechází úplně všude (přechodů je minimum a jsou k ničemu), prostě to není to, na co jsme zvyklí.
Marcelka se dnes pokoušela popsat to, jaký na ni Omán zatím udělal dojem. A došla ke slovu uhlazený. Všechno je čisté, nikde nejsou odpadky, auta jezdí podle pravidel, všichni jsou zdvořilí, ale na druhou stranu žádný velký zájem. To je sice docela příjemné, ale nedělá to takový dojem. O Íráncích dodnes říkáme, že jsou extrémně přátelští a pohostinní, Ománci jsou – těžko hledat slovo, které by to nejlépe vystihlo – tak nějak neutrální, bez zájmu. Určitě je to z velké části dané možnostmi kontaktu s okolním světem.