Naše cesta započala v sobotu odpoledne. Odlet v 15:15, ovšem s malým zpožděním (50 minut). Napětí jako loni při přestupu do Teheránu jsme ale v Kyjevě nezažili a jsme za to rádi. Až na to, že v navazujícím letu z Kyjeva do Dubaje polovinu letadla málem umořila nějaká osoba svým tělesným zápachem, si nemáme na co stěžovat. Jo, ještě možná na to, že Ukraine International Airlines změnily i dlouhé lety (tento cca 6 hodin) na „hladolety“ a omezily množství extra věcí, které si člověk může vzít s sebou na palubu. Počítala jsem s tím, že si zrcadlovku vezmu přes rameno v kabelce, ale nakonec jsem ji musela nacpat do batohu.
Do Dubaje jsme přiletěli někdy v noci, tušíme kolem půl třetí… Bagáž jsme si nešli, ale jeli vyzvednout vlakem – tak futuristické! Následoval krátký odpočinek, kdy jsem si své mírně oteklé nohy musela na chvíli dát nahoru. Řekli jsme si ale, že raději zkusíme najít nástupiště, ze kterého pojede ráno (7:45) autobus směr Maskat, a až pak budeme odpočívat.
Když jsme vyšli ven, jako K.O. od Klička nás udeřilo otřesné vlhké horko. Byly zhruba čtyři ráno, takže teplota by měla být v tuhle dobu nejsnesitelnější, ne? No, tady asi ne, začali jsme se děsit, tohle bude jiný level než Írán. Z Toma tady teče jak z kohoutku. A ze mě taky. Vraťme se ale k naší autobusové zastávce. Víte co? Ona před tím terminálem nebyla. A tak jsme se vrátili zpět dovnitř a zeptali se nějakých pracovníků, kde to vůbec jsme, na kterém terminálu, nikde to totiž nebylo napsané.
Tom mezitím zjistil, že nám to má jet z Terminálu 2 (zastávka na mapě). Samozřejmě jsme byli na Terminálu 1. Jak se přepravit? Metro v tu dobu nejelo. Kdyby jelo, stejně by nás nedopravilo, protože mezi těmito dvěma terminály prostě nejezdí. A co autobus? Ty jezdí údajně zřídka, ale víc už jsme toho nezjišťovali. Prý jedinou možností je taxi. Chvíli jsme s tou variantou bojovali, Tom dokonce stáhl aplikaci na Uber, ale nakonec jsme na to taxi šli. Nástupní poplatek je fixní a činí 25 AED (1 AED = cca 6,50 Kč) a pak co kilometr, to zhruba 6 AED. Jeli jsme asi 5 minut a zaplatili dohromady 55 AED. Uf! To je pro jednoho celá cesta z Dubaje do Maskatu!
Alternativou může být přejetí metrem z Terminálu 1 na autobusové nádraží Rashidiya (mapa), kam jede autobus mířící do Maskatu z letiště asi 15 minut.
Lístky na tento dálkový bus nejdou koupit předem, takže nezbývá než se modlit, aby zbylo místo. Na nás a ještě jednoho pána nezbylo… Řidič připomínající šejka nám ale hezkou angličtinou řekl, že nás sveze aspoň na autobusové nádraží, kde si můžeme zaplatit lístky na autobus odpolední, který by byl v Maskatu cca ve 21:45.
Nálada šla pod bod mrazu i přes venkovní „nedýchatelno“. Pozdější autobus totiž představoval problém s vyzvednutím rezervovaného auta z autopůjčovny. Když jsme dorazili na autobusák, náš milý šejk nám řekl, ať zatím nikam nechodíme, že se možná situace vyřeší. A k naší velké radosti se tak opravdu stalo. Tom ho chtěl odměnit alespoň pár dolary, ale s mlasknutím ve významu „jé, to nechte být“ odmítl a řekl Tomovi „Let it be, my brother.“ (Nech to být, bratře.)
Kdybyste tuto možnost dopravy zvažovali, můžete zkusit napsat na sales@mwasalat.om. Třeba by byli ochotní rezervaci udělat.
Cesta měla trvat zhruba šest hodin, ale protáhla se asi na osm. Na vině byly kontroly na hraničním přechodu Hatta. Pojďme si trochu popsat, jak to celé probíhalo.
Nejdříve jsme byli všichni z autobusu nahnáni do budovy, kde se udělovala výstupní víza SAE. Ta měla podle informací z internetu stát 35 AED na osobu. A my měli v peněžence po jízdě taxíkem na letišti v Dubaji a zaplacení jízdenek u Mwasalatu na dirham přesně 70. Stálá skutečně oněch 35? Samozřejmě, že ne. Stála 35,25 AED. Vážně. Ale asi jsme udělali dojem… Když úředník udělující razítka zjistil, že jsme z Česka, hned nasadil úsměv a položil typicky egyptskou otázku: „Jak ša máš?“ Půl dirhamu jsme tak zaplatili dolarovkou, na kterou nám vrátil nějaké dirhamy (ještě že si řidič v Dubaji ty nabízené dolary nevzal). Celá tahle procedura trvala docela dlouho. U Evropanů to prý jde rychle, ale u jiných národností, které do Ománu míří za prací, to trvá. A že je to pestrá směs. Minimálně v Maskatu je opravdu hodně Asiatů, opravdu hodně. Narazíte tu ale i na černochy nebo Indy, přičemž jsme si pozorováním potvrdili, že jsou tu většinou na práci, do které se Ománcům nechce (dělníci na stavbě, prodavači, zahradníci apod.). Ale zpět na hranici.
Následovala prohlídka zavazadel… Poté, co jsme autobusem kousek popojeli, museli jsme opět vystoupit a vzít si s sebou úplně všechno. To jsme postupně dávali na stůl před pohraničníky a ti se zavazadly více či méně probírali. Model byl zhruba stejný. My jsme prošli bez většího problému při jen zdvořilém nahlédnutí do zavazadel, některým s jiným tvarem očí ale kufry kompletně vybrali a prohlíželi každou ponožku.
Následně jsme zavazadla vyrovnali do řady, aby je mohl očichat pes. Když Tom jako poslední přicházel ke skupině, všiml si, že mám všechno u sebe. Rychle jsme věci doplnili k ostatním a Puňťa začal s očicháváním. Zaujaly mě na tom dvě věci. To, že mě nikdo neupozornil, že bych jako potenciální pašeračka drog taky měla svá zavazadla přidat do řady, a to, že Puňťu vůbec nezajímaly zbylé toasty se šunkou v Tomově kufru. Naštěstí…
Poslední zastávkou byla budova, ve které se udělovala ománská vstupní víza. Tedy opět nasednout do autobusu, kousek popojet, vystoupit a znovu do řady. Řidič-šejk nás navíc opět protekčně posunul před všechny Indy, kteří museli být opravdu neskonale rádi. 🙂 Omluvili jsme se jim. Víza jsme měli už z ČR, takže to u nás byla rychlovka, ani jsme už nic nemuseli vyplňovat. Muž za okýnkem nás jen na konci „vyzval“, ať se více usmíváme. 🙂
Všechny tyto procedury trvaly zmíněné dvě hodiny a byly doprovázeny skoky ze zhruba 15 °C v autobuse do 35 °C venku a 20 °C v budovách. Legrace.
Půjčení auta v Maskatu bylo hladké, až to bylo divné. Ovšem cesta z letiště tolik ne. Je tu poměrně velký provoz, navíc zcela neznámé prostředí. Ano, odbočili jsme v křižovatce s ostrůvkem do protisměru. Ne, nic se nestalo. Tom říká, že z toho má oči navrch hlavy. Pravidla silničního provozu se tu dodržují, červená je opravdu červená, rychlost je přiměřená, ale neplatí tu moc nějaká ohleduplnost, kam se nevecpete, tam se nedostanete. To není úplně příjemné a vyžaduje to extrémní sledování všeho, co se děje kolem.
Ubytování byl zase trochu oříšek. Přes Airbnb jsme si zarezervovali pokoj s vlastní koupelnou u jakéhosi Vincenta. Domluva byla už od začátku trochu složitější. Vincent nám sdělil, že v době, kdy přijedeme, bude sám na dovolené, tudíž budeme muset check-in zvládnout bez něj. Postup zněl takto: Před domem bude stát velké zelené auto s číselným zámkem. Tam vyťukáte kód, auto se odemkne a vy si z něj vezmete klíč od vstupní branky. Až se dostanete na dvůr, tam si vezmete jiný klíč, s ním odemknete vstupní dveře a v prvním patře svůj pokoj. Auto jsme našli, ale Tomovi se za boha nedařilo jej otevřít. Teprve až jsem přiložila ruku k dílu já (a zlomila si u toho nehet), auto nás pustilo do svých útrob. Tak už jen odemknout branku a je to, řekli jsme si. Jenže ta branka za boha nešla odemknout. Z Toma teklo, že bylo mokro až na silnici. Teprve po chvíli jsem opět zachránila situaci já, když jsem z branky oddělala zastrčený leták, který zakrýval docela podstatnou informaci. Odemyká se doprava, zamyká doleva. V tom ale přišel nový problém, branka nešla zevnitř zamknout. Už se to začíná docela zamotávat, ještě ale není konec. Tom naznal, že se musí ven dostat bránou pro auto. Na té byl pro změnu zámek s písmenným kódem. Jak jsme věděli tento kód, raději nebudeme vysvětlovat, nevěřili byste tomu, ale zkrátka jsme se dostali ven, branku jsme odemkli zvenčí, a ujistili jsme se tedy, že nezůstaneme až do Vincentova návratu vězni v jeho domě. V pokoji bylo na padnutí, asi jako ve skleníku. Po vybalení se jsme chtěli Vincentovi potvrdit příjezd, ale samozřejmě nefungovalo heslo k wifi. Abychom to trochu zkrátili… Po jakési jeho kamarádce, na kterou nám dal číslo, jsme mu vzkázali, že jsme uvnitř, ale nemůžeme mu napsat, protože nejde internet. Za chvíli jsme v SMS dostali správné heslo k wifi a vše bylo OK. Večer jsme pak zakončili nákupem jídla v místním Sparu.
Zatím všichni, které jsme potkali, na nás byli milí. Pár jich řeklo „Welcome to Oman“, někdo se nás zeptal, jak se máme, pán před domem nám pomohl zamknout auto (nejsme tak natvrdlí, ani on zprvu nevěděl, jak na to). Jen to počasí je opravdu nelidské. Tom dokonce prohlásil, že chce zítra domů. 🙂 Ale tu radost mu neudělám, protože zážitky jsou teprve před námi a musíme si je zasloužit…