V každé zemi vždy rádi ochutnáváme hlavně místní jídlo. Jenže to byla v Ománu docela výzva. Ne snad, že bychom se tamní kuchyně báli, jen bylo těžké ji někde najít. Gastronomie totiž v Ománu zřejmě nepatří mezi zrovna prestižní obory, a tak Ománci místo v ní s radostí přenechávají jiným – Indům, Pákistáncům, Bangladéšanům a dalším. A tomu samozřejmě odpovídají i menu restaurací.

V Maskatu jsme se živili, jak se dalo. Právě kvůli tomu, že jsme se pořád upínali na ománskou kuchyni, ale nikde jsme na ni nenarazili, jsme se většinou spokojili se studeným jídlem koupeným v supermarketu. Ale byly i výjimky. Jednou jsme si v malé provozovně na ulici koupili grilovaný kus kuřete připravený Kašmířanem. Jednoduchá, avšak skvělá večeře.

Vedle toho jsme v Maskatu zkusili i kuřecí biryani a plněnou papriku, obojí koupené už hotové v Lulu. Biryani bylo indické, paprika údajně podle egyptského receptu. Bylo to fajn, ale nešlo o nám zrovna neznámé chutě. K tomu jsme ještě zkusili dva saláty, v paměti nám zůstal tabouleh – bohužel ne v pozitivním slova smyslu -, který byl v zásadě kupou petržele s trochou kuskusu a pár semínky granátového jablka. Kebab s chlebem a hummus s masem koupený ve food courtu v jednom z velkých obchodních domů nenadchl, neurazil.

Nakonec však i v Maskatu došlo na ománskou gastronomii. Na Mutrah Corniche jsme zamířili do restaurace nalevo od vstupu do súku, kterou doporučuje i průvodce od Lonely Planet. Prsty nám padly na šavarmu (též švarma, anglicky shwarma, shawarma) – jídlo na styl toho, co u nás známe jako kebab. Šavarma může být zabalená v chlebu (tortille) nebo servírovaná na talíři s chlebem. Obě verze, kuřecí i skopová, nás příjemně zasytily a potvrdily, že kuchaři vědí, co dělají.

Restaurační turistika letošních prázdnin nalezla svůj vrchol v Nizwě. Tam jsme zamířili do restaurace Bin Ateeq, kde se mělo podávat tradiční ománské jídlo. Jenže ta byla zavřená. Vlastně docela náhodou jsme tak skončili v restauraci Al Aqr Tradtional Restaurant. Když jsme k podniku přicházeli přes jakési kryté parkoviště, nebyli jsme zrovna optimističtí. Nakonec jsme ale byli nadšení. Na doporučení personálu jsme si objednali jídlo nazvané šuva (též šiva, anglicky shuwa či shiwa). To je označení pro maso pečené s bylinkami v podzemní peci – věřte tomu nebo ne – jeden až dva dny. Těžko říct, jestli i zde věnovali přípravě tolik času, pravdou ale je, že maso se od kosti oddělovalo už při pouhém pohledu a na jazyku se rozpadalo. Marcelka zvolila kuřecí, já skopové. Ke kuřeti byla rýže, ke skopovému chléb. K tomu byla navíc ještě miska hummusu s lilkem a salát. Shodli jsme se, že toto byla jedna z nejlepších jídel, která jsme vůbec kdy jedli. Bylo to vážně famózní. Asi ani nemá smysl dodávat, že jsme ještě okusili výborné šťávy z mrkve a máty s citronem. Marcelka prohlásila, že naprosto dokonalý byl i zmíněný hummus s lilkem. Já sice nejsem odborník, ale ta chuť byla vážně jiná a i za mě skvělá. To vše navíc za fantastickou cenu, dohromady jsme neplatili víc než 8 OMR za vše! Doteď to nechápeme…

Celý druhý den jsme se opět těšili na večer. Jak tušíte, opět jsme návštěvou poctili Al Aqr Tradtional Restaurant. Marcelka si objednala krevety, já šavarmu. A zase jsme prožili milé překvapení. Šavarma byla servírovaná v chlebu (tortille). Krevetám byla věnovaná péče, připravené byly ovšem jednoduše tak, aby vynikla jejich přirozená chuť. Jestli někdy v Nizwě budete – tohle místo mějte na paměti. Totéž platí i pro michelinskou komisi. Nebo vlastně raději ne, pak by to úplně ztratilo to kouzlo… 🙂

I poslední zastávka, Súr, nám přinesla skvělé gastrozážitky. Tím největším byla jednoznačně večeře u Nasera v Tiwi. Kupa rýže a mísa plná skopového. Zní to možná docela nezajímavě a až moc jednoduše, ale opak byl pravdou. Už jenom to, že rýže byla – stejně jako všude jinde – ochucená kořením (hřebíček, kardamom, celá skořice, pepř)… Vlastně jsem zjistil, že mi nechutná rýže „počesku“ – uvařená v osolené vodě bez ničeho dalšího. Maso bylo stejně jako v Nizwě připravené tak skvěle, že se rozpadalo. Prý vařil sám Naser.

V Súru jsme si políčili i na restauraci nabízející ryby a mořské plody. Byl to podnik za Sur hotelem, odkazuje na něj rovněž Lonely Planet. Marcelka si objednala kalamáry, já jednoduše rybu. Zde bychom ale kuchaři plnou desítku neudělili. Jídlo sice bylo připravované na grilu přímo před našima očima, použité koření však až příliš přebíjelo přirozenou chuť. Špatné to ale nebylo, jen Nizwa nasadila laťku hodně vysoko. Dostali jsme opět i hummus, salát, jako přílohu rýži, chleba a navíc ještě teplou zeleninu polokašovité konzistence, která byla podle mě dokonalá.

Kromě toho jsme v průběhu našeho putování zamířili ještě do několika coffee shopů, kde se nabízí drobné tortilly s masem, falafelem, vejci apod. Taková rychlá a levná svačina (cena do 300 baisa, aby se ale člověk najedl, musí si dát tak tři :-)). Také jsme byli v nenápadné pákistánské restauraci v Al-Haddu, kde jsme si dali dhal (kuřecí a hovězí). Za mě opět fantazie. (Marcelka tvrdí, že na světě dost možná není jídlo, které by mi nechutnalo.)

Tolik ománské jídlo. Kdo dává raději přednost mezinárodní kuchyni, také si přijde na své. Zejména v Maskatu jsou na každém rohu podniky nabízející pizzy, těstoviny, burgery, saláty a podobně. A pokud byste náhodou dostali chuť na prefabrikáty z McDonald’s či KFC, tak prosím. Třeba KFC najdete i přímo na Mutrah Corniche.

Co se pití týče, já osobně jsem ujížděl na všem s příchutí granátového jablka. Zkusili jsme i několik 100% džusů z granátového jablka – nejvíce nám chutnal ten z přiložené fotografie, ve kterém se sladkost skvěle mísila s hořkostí semínek. Perlivou vodu v supermarketech nevedou, to je dost možná jen evropská vymoženost. 🙂 Zvědaví jsme byli i na tamarindovou šťávu – ta nás ale spíš zklamala, byla to taková prázdná sladká chuť. Ayran se v Ománu prodává pod označením laban. Ale je to nějaké zvláštní – některé labany totiž nebyly slané, ale byly to jen jakési kefíry. Ale určité pravidlo jsem vysledoval – byla-li v labanu máta, byl slaný. Z dalšího pití doporučujeme karak tea, což je místní název pro masala chai, a kávu s kardamomem, která je velmi jemná, chuťově mísící kávu s lehkými čajovými tóny.

Většina sladkého není nějak extra zajímavá – jde o variace na kousky z listového těsta nebo jakýchsi nudliček s pistáciemi a medem. Vše je opravdu hodně sladké, ovšem bez specifické chutě. V každém případě byste však měli vyzkoušet chalvu (halvu). V obchodech seženete klasickou bílou ze sezamové pasty, ve specializovaných obchodech se sladkým ale narazíte i na černou (tmavou) chalvu želatinové konzistence. Právě černá chalva pro vás bezpochyby bude úplně novou chutí.

Alkohol lze údajně koupit v některých restauracích nebo v hotelech. My jsme jej nehledali. Jen v Maskatu jsme měli v minibaru připravené dvě lahve Heinekenu, za které jsme měli v případě zájmu zaplatit po 3 OMR. Z toho usuzujeme, že alkohol obecně je v Ománu drahý špás. Levnou alternativou jsou nealkoholická piva – označovaná zde jako sladové nápoje.

Jedna zvláštnost, na kterou jsme narazili, bylo krabicové mléko vyrobené ze sušeného mléka smíchaného s vodou – tedy aspoň jsme to tak pochopili z popisu na obalu. Možná jsme si to jen vsugerovali, ale vážně chutnalo nějak jinak (divně).

Co tedy říci závěrem? Mě osobně ománská kuchyně zaujala svou nekomplikovaností. Stačí pár surovin – a je-li šikovný kuchař, výsledek je fantastický. Ani jednou jsme nenarazili na nic, co by nám nechutnalo. Naopak… Většinou jsme vše hodnotili slovem „výborné“. A dobrá zpráva na závěr – 14 v Ománu dní jsme prožili bez jakýchkoli problémů se žaludkem.