Po včerejším velmi brzkém vstávání a neplánovaném večerním výletu jsme si dnes naopak přispali. A to tak, že jsme se z ubytování vykopali až kolem jedenácté hodiny. Docela dlouho jsme navíc řešili, co podnikneme.

Nakonec vyhrál odpočinek na pláži a večerní návštěva přírodní rezervace Ras al-Jinz s pozorováním želv kladoucích do hnízd na písečné pláži vejce.

Na „koupací“ pláž (opět s vodou o teplotě umožňující příjemné zchlazení) jsme to tentokrát měli necelých 40 km, jeli jsme do městečka Al-Hadd. Pláž byla nádherná – náplast po minulé, nepříliš vydařené (mapa). Písek, skvělý vstup do vody, žádné vlny. Jen ten začátek… Jeli jsme podle navigace, která nás dovedla k místu, kde asfaltka přecházela v písek.

Jak už možná tušíte… zapadli jsme. Totálně. Naivně jsem si myslel, že když posadím Marcelku za volant a trochu zatlačím, bude po problému. Opak byl pravdou. S každým sešlápnutím plynového pedálu se kola nořila hlouběji do písku. Avšak ještě než jsem stačil začít nadávat, byla u nás skupina mladíků. Prý „no problem“. Jeden z nich sedl do auta, že to zkusí. Ale pochopil, že tohle chce trochu jiný postup. Do nárazníku nám hoši našroubovali železné oko a na laně nás z písečného vězení vytáhli. A když bylo po všem, pozvali nás navíc do svého stanu na oběd. Tentokrát se nám však nakonec podařilo odejít na pláž. 🙂

Během koupání jsme zpozorovali, že kousek od nás je na břehu několik vodních skútrů, na kterých se stále někdo střídá. A tak nás samozřejmě napadlo, že je možné si skútr půjčit. Za 10 OMR na půl hodiny jsme dostali žlutý stroj a jasné instrukce: this green – start, this red – stop, this – speed, here – your hand, right – half kilometer, left – net no go, this – open (směrem do Ománského zálivu). A vyrazili jsme.

Za kormidlem (tedy vlastně za řídítky) jsme se po nějaké chvíli vystřídali a hrdou kapitánkou našeho plavidla se stala Marcelka. A musím uznat, že jí to šlo skvěle. Uháněla jako s větrem o závod. Jak jsme si to tak pelášili po vodě, asi pětkrát jsme nad hladinou zahlédli hlavu velké želvy. O to větší pozor jsme dávali aby se nějaká nevynořila přímo před námi. V jednom místě pro změnu vysoko nad hladinu vyskočila docela velká ryba.

Jen chvíli poté, co jsme se vrátili k přístřešku, k nám na bugině přijel muž v dišdaši a řekl nám, že pokud chceme na místě, kde jsme, zůstat, můžeme, ale bez rozdělaného přístřešku. Nejdřív jsme to nechápali. Ale bylo to prosté. Tedy asi. Muž řekl, že je strážce pláže a že do šesti hodin večer musí být věci z pláže pryč. I zde totiž želvy do písku kladou vejce.

Bylo to tak akorát. Převlékli jsme se a přejeli jsme k řadě místních restaurací. Mysleli jsme, že si dáme nějakou rybu, ale v obchodě s rybami grilovali jen celé kusy a tuňáci, které nám prodavač ukázal, byli tak trochu nad naše síly. Takže jsme dali šanci pákistánské restauraci, ve které jsme si objednali kuřecí a skopový dhal s rýží.

Z večeře jsme už přejeli jen kousek do želví rezervace Ras al-Jinz. Přijeli jsme hodinu a půl před začátkem pozorování želv, už v tu dobu ale bylo parkoviště plné. Stejně tak lobby hlavní budovy. Tohle jsme rozhodně nečekali. Dostali jsme lístky do skupiny číslo devět. Čekání bylo dlouhé, ale rozhodně se vyplatilo.

Když přišla na řadu naše skupina, nasedli jsme do malého autobusu a popojeli jsme blíž k pláži. Tam si nás převzal průvodce. Od autobusu jsme šli ještě kousek pěšky. Průvodce nám řekl, že jde obhlédnout terén. Za chvíli se vrátil s nepořízenou. V tu chvíli dosáhl náš pesimismus vrcholu. Tak želvy asi neuvidíme, pomysleli jsme si.

Už chvíli nato jsme ale měli úsměv zpět na tváři. Pláž byla želvami s trochou nadsázky posetá. Během návštěvy rezervace ale platí, že lze pozorovat jen ty želvy, které naše přítomnost nebude rušit (není například možné pozorovat ty, které teprve hledají místo pro hnízdo). Proto ten prvotní neúspěch.

Sledovali jsme, jak jedna velká želva (konkrétně zde jde o želvu zelenou) svými obřími ploutvemi hloubí díru (byli jsme upozorněni, že velké množství děr želvy vyhloubí bez toho, aby do nich nakladly vejce), když v tom jsme v písku spatřili něco malinkého. Před několika okamžiky vylíhnutou želvičku snažící se překonat terén plný menších či větších děr.

Jen tak na okraj – věděli jste, že pohlaví želv určuje teplota? Pokud jsou vejce v prostředí o teplotě do 26 °C, vylíhnou se samečci, pokud teplota překročí 30 °C, vylíhnou se samičky. Cokoli mezi těmito dvěma úrovněmi nechává otevřené dveře náhodě.

Doufáme, že právě tato želvička z videa bude mít štěstí a za dvacet či pětadvacet let se vrátí na stejnou pláž naklást svá vlastní vejce. Pravděpodobnost je ale minimální. Z tisíce totiž přežijí v průměru maximálně tři. Taková je příroda. Nepřáteli malých želv jsou lišky (opravdu), krabi, medúzy, ptáci a další. A samozřejmě také rybářské sítě a plastový odpad.

Ačkoli do rezervace přijelo velké množství lidí, pozorování bylo dobře zorganizované. Skupiny jsou maximálně po dvaceti osobách a v jednu chvíli smí být na pláži dlouhé necelý kilometr nejvýše pět skupin. V blízkosti želv je zakázáno používat bílé světlo (tím svítil náš průvodce jen do hnízda s vejci za želvou). Vstupné je 7 OMR za osobu (Ománci 3 OMR) a fotit se smí, ačkoli je v návštěvním řádu napsané, že je to přísně zakázáno. Samozřejmě jen bez blesku. Svítí-li průvodce přímo na želvu, používá světlo červené.

Při chůzi po pláži jsme dávali velký pozor, kam šlapeme, malých želviček totiž byla kolem spousta. Dobře nám přitom sloužil úplněk.

Bylo to úžasné. Vidět mořské želvy v jejich přirozeném prostředí, navíc v tak mimořádném okamžiku, jakým je kladení vajec a následné líhnutí nové generace, je další střípek do naší sbírky životních zážitků. A vy, malá stvoření, která jste nám dělala úžasnou společnost: Držte se! Za dvacet let třeba na viděnou.