Fantastický včerejšek v nás trochu vzbuzoval obavy, jestli nás teď ještě vůbec něco dokáže v Ománu nadchnout. Ale obavy to byly docela zbytečné.

Ráno jsme vstali velmi brzy, kolem 5:30 už se v konvici vařila voda na kávu. V plánu jsme totiž měli výlet do Wadi Shab. A jak nám včera poradili naši hostitelé v Tiwi, je dobré jet hned ráno, protože později přijede spousta lidí a vyprchá genius loci.

Wadi Shab leží asi půl hodiny jízdy ze Súru, hned vedle Tiwi. Pro vstup do wádí je třeba přejet lodí z parkoviště na druhou stranu. Cesta trvá zhruba půl minuty a zpáteční jízdenka pro jednoho stojí 1 OMR. Zkrátka takové vstupné, nic hrozného. Na druhé straně začíná trek. Trvá asi 30-45 minut. Už tuto cestu jsme si užívali. Zleva i zprava nám směr určovaly vysoké skalní stěny. Wadi Shab navíc ani v létě nevysychá, takže bylo uvnitř kaňonu i hodně zeleně. Chce to ale pevnou obuv, protože místy není cesta nejpohodlnější.

Poté, co jsme došli na konec stezky, jsme si odložili věci do stínu. Dál se totiž musí plavat. Kam? Kaňon uzavírá jeskyně, ve které je vodopád. Možná ještě větším lákadlem než samotná jeskyně je ale to, jak vypadá závěrečná část cesty. Dovnitř jeskyně vede odhadem 15 metrů dlouhá štěrbina, do které se vejde přesně lidská hlava. A když říkám přesně, myslím tím opravdu přesně. Komu jen trochu odstávají uši, má zaděláno na velký problém.

Přestože voda wádí protékala, byla teplá a nebyl nejmenší problém do ní vlézt. K tomu byla průzračná, jedním slovem fantazie.

Na začátku prvního „bazénu“, kterým je třeba proplavat, dojem z místa trochu kazilo množství plastových lahví, když jsme se ale z jeskyně vrátili, všimli jsme si, že jsou všechny na břehu ve dvou velkých pytlech. Jakýsi mladík vše posbíral a vlastními silami následně na zádech odnesl. Za tohle má náš obdiv – také jsme mu to řekli.

Cestu do jeskyně jsme si posilnění obědem zopakovali. Takovéhle dobrodružství člověk jen tak někde nezažije. Jen těch lidí už bylo opravdu ve vodě víc. Nebylo to až tak strašné (v naprosté většině šlo o Indy), ráno jsme celou wádí ale měli de facto jen pro sebe.

Z Wadi Shab jsme se přesunuli opět do Tiwi. Včera jsme se totiž Násera zeptali, kde se v Ománu dají koupit noviny – nikde jsme na ně zatím nenarazili a jedny jsme slíbili přivést panu Miroslavu Karáskovi pro jeho projekt Noviny z pěti kontinentů.

Náser nám včera nabídl, že nám noviny koupí a doveze nám je přímo na ubytování. Snažili jsme se mu vysvětlit, že to není nutné, že nám bude bohatě stačit, když nám řekne, kde je seženeme. Ale snažte se něco vymluvit Náserovi. „Jste mí hosté, já se o všechno postarám, vy nemusíte dělat vůbec nic,“ opakoval. Nakonec jsme se přece jen domluvili, že noviny koupí on, ale my si pro ně přijedeme do Tiwi. Jenže na to dnes jaksi zapomněl (že by záměrně?).

Opět nás pozval domů, přičemž o novinách zatím nepadlo ani slovo. Po chvíli ale opět přišel s tím, že je koupí a přiveze nám je na adresu, kterou mu pošleme na WhatsApp, protože takhle jsme se přece včera domluvili. OK, tuhle bitvu zkrátka nemůžeme vyhrát.

V Súru jsme si dali večeři a nakoupili jsme si v supermarketu Lulu. Když Náser ve 20:00 přijel přesně podle domluvy, vyzval nás, abychom nasedli k němu do auta. Noviny prý pojedeme koupit společně, protože se na cestě do Súru zdržel v koloně (stejně jako my o chvíli dříve). Máme takové tušení, že se na tenhle výlet těšil celý den.

Nejdříve se zeptal, jestli nemáme hlad. Když jsme mu řekli, že jsme po večeři, udělal nám okružní jízdu po Súru. Ukázal nám, kde je súk, kde je dům patřící sultánovi Kábúsovi, kde je pláž… Noviny pořád nikde, zato už jsme v ruce drželi čerstvý džus (ačkoli jsme trvali na tom, že nic nechceme). A voilà, na druhý pokus už jsme měli také noviny (ach jo, my duté hlavy – samozřejmě, že je mají na benzince). Asi tak minutu poté, co jsme poděkovali za nabídku na karak s tím, že jsme opravdu plní jídla a pití, jsme všichni měli v ruce i karak a k tomu jsme ještě dlabali smažené sladké koblížky.

A aby toho nebylo málo, zastavil před obchodem s chalvou. Tu prý máme přivézt jako dárek domů. Opět jsme poděkovali a vysvětlili jsme mu, že máme zavazadla tak plná, že do nich už nic nedáme. Jak to dopadlo, asi ani nemusíme říkat. Na opakovanou žádost o zaplacení chalvy z našich peněz, se tvářil uraženě. Zkrátka Blízký východ… Až se jednou Náser objeví v Česku, budeme mu rozhodně mít co oplácet.