Máme za sebou noc v tradičně vypadajícím ubytování umístěném v palmovém háji. Moc jsme se těšili, protože jsme si od toho slibovali super zážitek. Zážitek to teda byl. Obdrželi jsme klíče od miniaturního kutlochu s klimatizací, z níž tekla voda proudem. Tom se šel zeptat, jestli je to OK. Hádáme, že to v pohodě nebylo, protože jsme dostali jiný pokoj, trochu prostornější. Když si člověk odmyslí koupelnu se sprchou, ze které teče voda čůrkem i jen z kohoutku, protože nemá tlak, špinavý odtok s kusem rozmáčeného toaleťáku a mrtvou vosou, dále záchod, který netankuje skoro vodu, takže jsme do něj museli vodu nastříkat hadicí k omývání se po potřebě, taky velkého pavouka, kterého naštěstí Tom zabil, palmový háj zahlcený odpadky a smrdící jako popelnice, chybějící WiFi a nakonec dvojnásobnou cenu oproti předchozímu královskému ubytování… Moc jsme si to užili. 🙂

Ráno jsme začali dobrou snídaní. Naše jediná v ubytování. Tom si pochutnal hlavně na červené čočce, hádám, že to byl indický dhal, já na voňavé masale (kořeněný čaj s mlékem, zde nazýván karak). Dobře naladění jsme se vydali do staré části města. Totiž Al Hamra je jedno z nejstarších měst v Ománu a je vyhledávaná především pro údajně dobře zachovalé dvou- až tříposchoďové tradiční domy z hlíny v jemenském stylu (mapa), díky kterým si člověk může udělat dobrou představu, jak tu život vypadal ještě docela nedávno. Naše ubytování tyto domy napodobovalo. Ohledně toho, že jsou v pěkně zachovalém stavu… udělejte si obrázek sami.

Při bloudění uličkami jsme nemohli pochopit, jak se z místa, kde podle všeho nebydleli zrovna nemajetní lidé, mohl úplně vytratit život. Obzvláště působivé byly některé dřevěné dveře zdobené bohatou řezbou. Místo má skvělou atmosféru a rozhodně stojí za návštěvu.

Papírový průvodce nám dal tip na místní muzeum, ve kterém mají návštěvníci možnost vidět, jak se vyrábí jalovcový olej nebo arabský chléb, případně si mohou vyzkoušet tradiční oblečení. Muzeum, rozumějte dům, ve kterém se prohlídka odehrává, bylo k našemu smutku zavřené. I tak máme z procházky mezi domy velký zážitek.

Odtud jsme už pomalu, ale jistě směřovali do Súru, ovšem s naplánovanými zastávkami v Bahle a poušti Wahiba Sands. Nyní přišla ta správná chvíle, abych řekla, jací jsme smolaři. V Ománu teď mají týden trvající svátek Eid al-Adha (připomíná oddanost a poslušnost Ibrahíma, který byl ochotný obětovat svého syna Izáka Bohu – v tom mu ale nakonec zabránil anděl, jelikož šlo jen o zkoušku), během kterého se muslimové mimo jiné vydávají do Mekky. Pro nás to znamenalo, že jsme v Bahle nemohli navštívit tamní pevnost (UNESCO), protože byla zavřená. To jsme ale zjistili až tam. Protože kromě pevnosti je Bahla vyhlášená pro terakotové neglazované nádobí, zkusili jsme zajít na súk. Bez úspěchu. Pokud si vzpomínáte na naše jiné dovolené, tak jsme vás možná právě pobavili. Nevíme, čím to, ale my se pokaždé, když jedeme do muslimské země, trefíme do nějakého svátku. Člověk by řekl, že se poučíme a při plánování se na to zaměříme, ale my ne. Asi tvoříme výjimku ze rčení „Chybami se člověk učí.“

Naštěstí pro nás, poušť má otevřeno 24/7. Nemáme půjčené auto 4WD, tak jsme ho nechali na kraji pouště a kousek se prošli. Na malé duny byl pěkný pohled, ale ty íránské, ty to překonat prostě nemohlo.