Ráno jsme se rozloučili s Katheebem a vydali se směr Džabal aš Šám (Jebel Shams). Už z ČR jsme věděli, že část cesty na vrchol není vyasfaltovaná. Nicméně jsme v diskuzi na TripAdvisoru našli, že není třeba auto s pohonem všech čtyř kol a že výjezd nahoru se sedanem je „perfectly OK“. Nebudeme to natahovat. Výjezd není perfectly OK. Když pomineme to, že se musí jet pomalu a sem tam to hodně houpe, na několika místech je cesta v tak špatném stavu, že je to se sedanem na hraně. My jsme hned na dvou místech mysleli, že jsme dojeli. Na jedné straně ostré kameny velikosti grapefruitu, na druhé velmi hluboké výmoly. Kudy? To celé navíc na začátku prudkého stoupání. Hrabali jsme se, couvali jsme, prostě to nešlo. Až najednou se to podařilo. Chudák auto. Pozdější cesta dolů byla o něco lepší, ale hlavně jedno z těchto dvou míst nám opět dalo zabrat.

Ale vraťme se do necelých 3.000 m n. m. Džabal aš Šám, byť je nejvyšší horou celého Ománu, je primárně známý kvůli něčemu úplně jinému – kilometr hlubokému kaňonu, který padá člověku kolmo pod nohama.

Něco takového jsme na vlastní oči nikdy neviděli. Místu se přezdívá Grand Canyon Blízkého východu. A rozhodně to není přehnané. Když jsem Marcelku fotil na okraji kaňonu, dělalo se mi z toho špatně. A to jsme se ještě drželi daleko od okraje a stáli jsme jen na bezpečných místech.

A v tom. Průtrž mračen. Hodinu lilo jako z konve, všude kolem nás se utvořily laguny, z kamenného návrší se najednou valila voda. Ne potůček, ale rovnou řeka. Začal jsem z toho být nervózní a naštvaný. „Sakra, je srpen, jsme v Ománu a ono tu prší víc než v Česku,“ říkal jsem (veřejně publikovatelný překlad toho, co jsem říkal ve skutečnosti).

Když za hodinu déšť ustal, vrátili jsme se k okraji. A mimo jiné jsme si všimli, že množství vody, které se ze všech stran steklo, utvořilo na jedné ze stěn kaňonu obří vodopád. Takový pohled se zase naskytne jen málokomu, takže aspoň nějaká náplast za tu ztracenou hodinu.

Tím ale naše vrcholové dobrodružství neskončilo. Ještě jsme se posunuli asi o čtyři kilometry dál, kde jsme sešli na Balcony Walk (W6), vyhlídkovou trasu vedoucí přibližně 100 až 150 metrů pod vrcholem kaňonu.

Terén byl místy docela těžký, ale úspěšně jsme se s ním poprali a vychutnávali jsme si nádherné výhledy na protější stěny i dno kaňonu, kde se rozkládá wádí Ghul. Ušli jsme asi třetinu trasy, když v tom se znovu spustil déšť. Neriskovali jsme a raději jsme se vrátili. Navíc to bylo tak akorát, abychom se pohodlně dostali za světla do dalšího ubytování v Al Hamře. Obrázky z Džabal aš Šámu si budeme ještě dlouho promítat v hlavě.