Dnes jsme se vydali na dalekou cestu. Chtěli jsme navštívit kamenné hrobky Beehive Tombs [bíhájf], o kterých se toho dodnes mnoho neví, ale které jsou coby připomínka dávných časů zapsané na seznamu UNESCO, a podívat se do naší první wádí (soutěska, kterou v období dešťů protéká řeka; v létě většinou vysychá).
Cesta tam byla dlouhá zhruba 100 kilometrů. K hrobkám jsme se od mešity přes silnici dostali pěšky přes vyschlé říční koryto a poměrně strmý, ne však dlouhý kopec. Tato místa posledního odpočinku pojala dohromady podle odhadů archeologů asi 200 osob. Doba vzniku se odhaduje na 1 000 až 2 000 let před naším letopočtem. Bohužel není známo, pro koho přesně byly hrobky určeny. Celé toto místo působí mysticky. Nejlepší fotky tady prý pořídíte při západu slunce, kdy se hora v pozadí převleče do duhových barev. My jsme přijeli v době chvíli po obědě, takže jsme vzali za vděk aspoň fotokompozicí s vyschlou kozou. Když najednou začalo hřmít, objevila se temná mračna a zvedl se silný vítr, vzali jsme nohy na ramena. Tom strašil, že se koryto řeky během chvíle naplní vodou a my u hrobek umřeme buď žízní, nebo hlady. Nic z toho se nestalo.
Další naší zastávkou mělo být ono wádí, konkrétně wádí Damm. Kvůli počasí jsme ale začali váhat. Začalo totiž lehce pršet a wádí mohou být při (větších) deštích nebezpečná. Odstavili jsme na chvíli auto na kraj silnice, abychom pojedli a nad obědem z plechovky se rozmysleli… Co myslíte, jeli jsme do wádí? Nejeli. Když jsme zhodnotili situaci, s přihlédnutím ke kalužím vody kolem nás a nezpevněné cestě, která k našemu cíli vedla, jsme raději otočili auto a jeli zpět.
Vrátili jsme se do Nizwy, kde jsme strávili necelé dvě hodiny prohlídkou pevnosti, která je stará 1100 až 1400 let. Nizwa Fort je krásně udržovaná. Vstupné je ale dost vysoké, 5 OMR (300 Kč) za osobu. Vyžaduje se zde dodržování dresscodu (jako ve všech památkách a dokonce i některých nákupních centrech, např. v Carrefouru), tudíž žádné minišaty, ale něco pod kolena, vhodná jsou i zakrytá ramena. Toma ale pustili bez problémů v kraťasech a košili. Dominantou pevnosti je 30 metrů vysoká obranná kruhová věž. V průměru má 36 metrů a děla v její horní části byla rozmístěna tak, že pokrývala celých 360 °. Okolo věže je navíc ochoz, ze kterého lze na několika místech pozorovat ruch v ulicích pod pevností. Výhledy jsou z vrcholu nádherné.
Před večeří jsme dostali ještě výklad o hospodářské a politické situaci na Zanzibaru. Správce našeho ubytování, Khateeb, odtud totiž pochází. Jak se nám mimo jiné svěřil, zatímco on teď žije kvůli práci v Ománu, jeho manželka je stále na Zanzibaru, kde ale z jeho pohledu lidé nemají žádnou perspektivu.
V malém krámku blízko súku jsme pro změnu byli zasvěceni do tajů historie Ománu. Když už je řeč o súku, musíme poznamenat, že ten tady vypadá úplně jinak, než jak jsme zvyklí. Jednotlivé druhy zboží jsou umístěny v samostatných budovách.
Večer jsme se velmi rádi vrátili do restaurace z předešlého dne. Tom si dal jídlo s názvem Arabic schawarma plate (1,20 OMR), já se odhodlala k mořským plodům – krevetám (4 OMR). Když mi je číšník přinesl, byly v krunýři. No a já je nikdy dřív nedostala nevyloupnuté. Zeptala jsem se proto nesměle: „Can I have a question…? How should I eat this?“ (Mohu mít otázku…? Jak se to jí?) Číšník vybuchl v hlasitý smích, my s Tomem taky, a odkráčel do nitra restaurace. Chvíli jsem si myslela, že se už nevrátí, ale vrátil a slovně mě instruoval. Každopádně jídlo bylo opět vynikající tečkou za krásným dnem.