Poslední den jsem byla brzy ráno kamarády odvezena do přístavu v Balestrandu. Musím říct, že den proběhl opravdu hladce. Lístek na trajekt jsem měla už z ČR a do odjezdu autobusu směr letiště, který vyjížděl z centra Bergenu, zbývalo ještě dostatek času. Sice jsem měla krosnu, ale i tak jsem si řekla, že musím podniknout poslední nákupy dárků, přesněji řečeno dárku – pro mě samotnou.

Pohledy jsem rozeslala v podstatě ihned po příletu, kdy jsem si sedla na lavičku u rybího trhu a psala, dokud nezačalo pršet. Pro Tomíka jsem měla věci k jídlu. Zbývala jsem už jen já. Sice jsem si udělala radost v Bergenu hned ten první den, co jsem tady byla, ale mé srdce toužilo ještě po něčem. Kromě obrázku staršího rybáře, který je na každém rohu a na všem možných upomínkových předmětech, jsem se rozhodla pořídit si talíř od House doctor. ♥

I tak mi zbývala ještě spousta času, a tak jsem poprvé v životě zašla do Starbucks, a dokonce si tam dala kávu, tu nejdražší v mém životě. A nestála za to. Brala jsem to ale jako poplatek za úkryt před počasím a taky za wifi, za niž jsem byla opravdu ráda. Jednak pro článek, jednak pro kontakt s rodinou a přítelem.

Celkově jsem se cítila nervózně. Kamarádi mi vysvětlili, že tady to na letišti funguje jinak, než jak to znám z ČR, tady se prý člověk musí odbavit zcela sám u samoobslužných přístrojů. No musím říct, že jsem si připadala jak mimozemšťan a nakonec jsem sesbírala veškerou svou odvahu a pána, který byl u vedlejšího přístroje, jsem poprosila o pomoc. Nakonec ale vše dobře dopadlo.

Po Bergenu a všeobecně po Norsku se mi bude stýskat, moc se mi líbilo, jak měl člověk přírodu na dosah. Navíc ta příroda byla tak kouzelná. Opět jsem tu zažila nějaká poprvé, díky kterým tento týden stal nezapomenutelným – poprvé jsem letěla sama, poprvé jsem byla na dovolené chvíli sama a musela se o sebe postarat, vše naplánovat, vytvořit si program a sama se v cizím jazyce dorozumět, poprvé v životě jsem byla v severské zemi, poprvé v životě jsem viděla fjord!! a taky šla na treky.

Cenu za tuto dovolenou udávat nebudu, jelikož spoustu věcí jsem neplatila, např. polévky ze sáčku, kterých jsem využila, taky ubytování v Balestrandu, které mi kamarádi zajistili a za které jsem jim neskutečně vděčná. Celkově ale můžu konstatovat dávno známou věc, že severské země jsou pro nás dražší.

A pak je tu ještě jídlo. Sice jsem něco vyzkoušela, ale nebylo to jako když jezdíme v létě s Tomíkem na dovolenou a snažíme se ochutnat tradiční kuchyně. Z toho, co jsem měla tu možnost vyzkoušet, vypíchnu 4 věci.
Jednak jsou to rybí karbanátky (fiskekaker nebo fiskeboller), které jsou pro Norsko opravdu typické. Mně osobně chutnají, ale kamarádi mě od nich odrazovali, prý nejsou kvalitní. Jasně, rybím masem spíš voní, než že by měly masu podobnou strukturu, ale za mě dobré. Surimi tyčinky taky kraba neviděly. Všeobecně prý Norové mají rádi mleté maso.

Pak je tu typický norský sýr, brunost, tmavé barvy a nasládlé chuti. Sýr se vyrábí dlouhým vařením směsi syrovátky a mléka/smetany, během kterého se vypaří většina vody a mléčný cukr zkaramelizuje. Odtud tedy typická barva a chuť sýra. Byla jsem poučena, že k sýru je nutné si pořídit speciální kráječ na sýr. Norové si totiž kupují celé sýrové cihly, které pak tímto kráječem „krájejí“ na tenké plátky, které jí společně s chlebem a marmeládou. Musím říct, že chuť sýra je tak zvláštní, že mi nechutnal ihned, ale nakonec jsem se do něj zamilovala a nedám na něj dopustit. Vyrábí se jak z kravského, tak z kozího mléka. Mám štěstí, že se dá sehnat i u nás v ČR.
Z cukrovinek je údajně běžná norská verze Kit Kat tyčinky, která se tu nazývá Kvikk Lunsj. Norové si ji berou s sebou na túry.
Poslední věcí, kterou jsem okusila a opravdu moc mi chutnala, jsou nasládlé chlebové placky známé jako polární chléb. Naštěstí na něj lze na internetu najít recepty.

Těch pár dnů bylo opravdu báječných, tak snad zas někdy!

PS: I letiště mi tu přijde krásné. Cítím se jak v Ikee.