Dnešek byl opravdu senzační. Poprvé jsme tu vstali ještě za tmy, abychom se stihli vypravit a dojet do národního parku Tymanfaya pokud možno co nejdřív po otvíračce, což je v devět ráno. Údajně si tu jinak člověk může chvíli počkat v koloně. Vstupné je 10 €. (TIP: Doporučujeme koupit si hromadnou vstupenku na vybraná zajímavá místa, jde tak ušetřit pár eur.)

Po příjezdu nás na parkovišti naložili do autobusu a ten s námi vyjel mezi sopky. Cesta vedla nahoru, dolů, zase nahoru… Nahlédli jsme do několika kráterů, čímž byla většina lidí naprosto fascinovaná. My (bohužel) tolik ne, na vině byl náš výšlap na úchvatnou Montana Blancu z druhého dne. To ale neznamená, že by se nám jízda nelíbila, výhledy byly fantastické. Jinak než organizovaně busem se v národním parku pohybovat nedá, je to zakázané (Montana Blanca leží mimo něj). Pro turistické nadšence: Jedna trasa pro pěší vede ještě po pobřeží východně od národního parku (na Mapy.cz značená červeně – jistě ji rychle najdete).

Po návratu busem na parkoviště jsme absolvovali kolečko, v rámci kterého nám bylo „interaktivní“ formou ukázáno, že sopky pod našima nohama mají do klidu hodně daleko. Nejdříve jsme do ruky dostali pár kamínků nahřátých od horké země (kousek pod povrchem je údajně v některých místech teplota až 100 °C). Následovala ukázka zapalování suchých keřů horkým vzduchem nahromaděným pod zemí. Poté na řadu přišlo vlévání vody do trubek vedoucích kamsi pod zem, ze kterých chvíli poté k obloze tryskaly gejzíry páry. A nakonec jsme ještě navštívili jakousi černou kuchyni, kde se jídlo připravovalo na horkém vzduchu vycházejícím ze země.

Po výjezdu z parku jsme zamířili ještě do návštěvnického centra opodál, kde byly různé informace ke Kanárským ostrovům a sopečné činnosti zde i jinde ve světě. Podezříváme je z toho, že autorem centra je César Manrique. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že původními obyvateli ostrovů byli Berbeři a dále obyvatelé Sahary a Maghrebu, kteří na ně přišli někdy po roce 500 př. n. l. Evropané je zřejmé později důkladně vybili a zotročili (zmínka o této věci byla nenápadná). Vstup je zdarma, to chceš.

Z národního parku jsme zamířili ještě víc na jih, znovu do města Playa Blanca. Tom ale přišel s nápadem, že zkusíme jinou pláž než Papagayo. Prstem ukazoval na písečný pruh, u kterého byla na mapě ikonka nahého člověka a upozornění, že jde o nudistickou pláž (mapa). Dlouho jsem se vzpírala, nakonec jsem ale podlehla argumentu, že pláž je obří a Mapy.cz mají velmi pravděpodobně špatné informace. Neměly. Bylo to jako z filmu Četník ze Saint Tropez. Nicméně se ukázalo, že pláž je nudisty sdílená i s textiláky. Zůstali jsme, Marcelka aspoň soucitně se slovy „No co, aspoň se opálím“ kamsi hodila vrchní díl plavek. Pláž byla opravdu nádherná, obrovská, s písčitým vstupem do vody. Navíc se postupně vylidňovala, takže jsme na ní ke konci dne byli prakticky sami. S Tomem jsme se shodli, že je to ta nejlepší pláž, jakou jsme tu navštívili, a možná dokonce jakou jsme kdy v životě navštívili. Určitě stojí za to ji vyzkoušet. Papagayo je proti ní slabý odvar.