Kdo nenavštívil trhy v Teguise, jako by nebyl. Alespoň tak soudíme podle toho, jaký zájem je tu o každonedělní akci, na kterou nás upozornil Oscar.

Do Teguise se sjedou turisté z celého ostrova, prodejci vytáhnou stánky, naskládají na ně ty největší cetky a jede se. Černoši, kteří sem tak nějak od pohledu nezapadají (v cukrárně jsem ale název zmrzliny Chocolate negro vyměnil za nerasistické Black chocolate), prodávají kvalitní značkové kabelky, africké masky a super hodinky (už víme, kde Oscar sehnal africké dekorace do celého bytu). Michael Kors, Prada, Gucci, [luj viton], všechno zalevno. Prostě Afrika import-export.

Taky zde hrozně frčí kvalitní anglická gastronomie sestávající ze smažené ryby a hranolek. Na trhu byla spousta stánků s fish and chips a kari wurstem, a jenom jeden malinký autostánek „Canarian food“. Dali jsme si paellu a Marcelka navrch sangriu, super oběd.

Z Teguise jsme pokračovali směr sever. Věděli jsme, že má být zataženo, takže jsme si naplánovali výlet do jeskyní vytvořených lávou. Jde o jeden komplex, který je ale rozdělený na dvě části. První (výrazně více propagovaná) se jmenuje Jameos del Agua a jde o původně podzemí lávový kanál, u něhož došlo v průběhu času k propadnutí stropu. Původně čistě přírodní výtvor vylepšil umělec César Manrique, který z něj udělal mimo jiné místo pro konání koncertů. Do kanálu se vstupuje přes jeskynní restauraci, poté se prochází kolem jeskynního jezírka, do kterého vtéká voda z oceánu a ve kterém žije velmi vzácný bílý rak. Následuje otevřený prostor s umělým jezerem a květinami a vše je zakončeno skalní koncertní síní. Celé dílo balancuje na hraně umění a kýče.

Přes silnici je druhá část komplexu, která se jmenuje Cueva de los Verdes. Původně jsme sem ani jít nechtěli, protože po zhlédnutí několika videí na YouTube jsme byli přesvědčeni, že polovina lidí, kteří do jeskyně vejdou, už se nikdy nevrátí. Ale není se čeho bát, videa na YouTube jsou zřejmě hodně stará nebo prostě jen z nějakého důvodu zavádějící – po žádných žebřících se neleze, nikde se neplazí a ani se neskáče do žádné vody.

Celý komplex vznikl před cca 20 000 lety při erupci nedaleké sopky, kdy si láva z ní razila pod zemí cestu k oceánu. V jeskyních se svého času též ukrývali místní před piráty. Cueva de los Verdes lze nejlépe přirovnat k našim krasovým jeskyním, jen s tím rozdílem, že zde není vlhko ani zima (teplota 18-20 °C).

Pokud bych za sebe měl říct, co bylo lepší, tak rozhodně Cueva de los Verdes. Vstupné je do každé části necelých 10 eur.

Den jsme zakončili na pláži. Ta u města Orzola (mapa) se ukázala být nepoužitelná (šílené vlny a velké kameny), druhá, na kterou jsme dorazili (mapa), na tom nebyla o mnoho lépe (šílené vlny a velké kameny v písku). Zůstali jsme na druhé a aspoň se trochu zchladili.

Pár zajímavostí na závěr… Místní obyvatelé, které stále neumíme pojmenovat (Kanárci, Kanárčané, Kanařané, Kanarijci?), jsou „úchylní“ na několik věcí. Nejvíc na kruhové objezdy a jednosměrky. Následují bílá barva, Fiat 500, dopravní značky, César Manrique, pouštění zlověstné hudby v místech, kde by člověk  mohl pociťovat strach nebo obavy (jeskyně, sopky), a hydrofobní nátěry (úchylka Césara Manriqua).

Pak jsou tu ještě moje boty. Zavřené se mi začaly rozpadat první den (spravilo to vteřinové lepidlo), páskovky zařvaly dnes (a trochu se bojím, že to už ani sekunďák nespraví, uvidím ráno).