Poslední dopoledne na Lanzarote jsme věnovali návštěvě muzea LagOmar a odpoledne jsme se vrátili na pláž z předchozího dne (mapa).

Muzeum LagOmar je další ukázkou svého druhu organické architektury. Původně na místě stál jen dům herce syrsko-libanonského původu Omara Sharifa (cca 70. léta), který ale Sharif prohrál v kartách a který nakonec skončil v rukách německého architekta Dominika von Boettingera a jeho ženy Beatriz van Hoff z Uruguaye. Idea domu vznikla v hlavě, chvíle napětí…, Césara Manriqua, dům ale navrhl Jesus Soto. Obytná budova zbudovaná na skalním masivu je obklopená zahradou, která vychází z přirozených tvarů masivu. Člověk se proplétá úzkými uličkami, stoupá po úzkých schodištích a užívá si famózních výhledů. Vstup asi 6,50 EUR.

V té souvislosti odvolávám názor, že tvrzení, že César Manrique stojí za vším, co na Lanzarote za něco stojí, je zřejmě nadsazený. Není. S jeho dílem se setká i každý, kdo navštíví národní park (autor symbolu čerta), případně si půjčí auto v Cicaru (logo) nebo někde zazhlédne symbol lanzarotského slunce atd.

Odpoledne jsme se slunili na teď už nám známé (nuda)pláži, která byla opět fantastická.

Večer jsme vyrazili na jídlo do města, cílem byl podnik, který jsme si předtím vyhlídli. Nakonec jsme ale skončili v baru/restauraci o pár kroků dál (La Tentación), protože první podnik měl zanedlouho zavírat.

Tam jsme byli nuceni řešit hádanku, kterou podle nás ještě nikdy nikdo nevyřešil. Co to, sakra, je ten tapas? Wikipedia říká, že je to oblíbený způsob stravování Španělů, který se zakládá na servírování menších (degustačních) porcí jídel, která lze při objednání více druhů zkombinovat v plnohodnotné jídlo. Jenže v jídelním lístku tapas byla napsaná normální jídla. Číšník nám na otázku, co vlastně dostaneme, když si objednáme tapas, odvětil, že záleží na tom, jaký si dáme. OK, tomu se říká smysluplná odpověď. Nejvtipnější na tom celém nicméně bylo, že nám po zdlouhavém procházení jídelního lístku číšník sdělil, že dnes vlastně mají jen něco, načež nám i řekl, co přesně si máme dát. To ale nic nemění na tom, že jídlo bylo fantastické. Marcelka měla rybu, která se (snad) jmenuje štikozubec, s rajčatovým přelivem s batátami a Tom kořeněné kousky vepřového (byť ho poslední dobou moc nejí) s bramborami. A teď zpět k tomu, co to je tapas. Takže… Degustační to nebylo a při představě, že si objednám čtyři tapas a sesypu je na jeden talíř, abych z nich udělal plnohodnotné jídlo, mi praská žaludek. Hádanku měl rozluštit YouTube, tam jsme se ale dozvěděli, že tapas může být malé jídlo, ale i velké jídlo, že může být nabídnuto zdarma k pití, ale také se může objednávat jako klasické jídlo. A pak taky, že někdy se tapas nemusí jmenovat tapas a jindy zase může být pod názvem tapas servírováno něco, co tapas není. Chápete to někdo? My ne. Ceny uvedené v jídelním lístku samozřejmě odpovídaly jen zčásti, i tak šlo ale o nejlevnější a paradoxně také nejlepší jídlo, jaké jsme tu zatím měli. Dohromady za oba jsme platili 18 € za jídlo a pití, což je zhruba polovina toho, co jsme zaplatili v jiných restauracích.