Pomalu, ale jistě se z nás stávají znalci místních pláží. Dnes jsme zamířili na pláž u vesničky (možná spíše osady) Cofete. Opět jsme tak vyrazili na jih ostrova, tentokrát až do města Moro Jable. Na internetu jsem se dočetl, že cesta do Cofete nepatří k nejlepším, přičemž daný pisatel zároveň varoval řidiče půjčených aut, že se na případné události na této cestě nevztahuje pojištění, jelikož jde o „offroad“. Prý že ten, kdo na tuto cestu vjede, nemá všech pět pohromadě.

Být na Fuertě a nenavštívit pláž u Cofete je ale stejné jako být na Lanzarote a vynechat Papagayo. Do Moro Jable cesta trvala lehce přes hodinu (cca 90 km), do Cofete další cca hodinu a čtvrt (možná i 20 km). Dvacet kilometrů po úzké „polní“ cestě (krát 2) byl docela zážitek.

U jedné vyhlídky jsme narazili na malé stádo koz pobíhajících mezi výhledy fascinovanými lidmi. Marcelka se ihned jala jistě hladová zvířata krmit, ta ale nabídnutým jablkem pohrdla a raději se pustila do smažených brambůrků nabídnutých někým jiným.

Pláž u Cofete je opravdu famózní, dalo by se říct nekonečná, s velmi mírným vstupem do vody (mapa). To je však zároveň i její největší nevýhodou, protože už poměrně daleko od břehu vznikají velké vlny, kvůli kterým nebylo minimálně dnes možné plavat (člověk musel vzít opět za vděk jen svlažením se).

Chvíli jsme byli na pláži široko daleko sami, brzy se k nám ale přidali další dvě skupinky (zřejmě nabyly dojmu, že my dva bez plavek jsme důkazem toho, že zde jsou nudisté vítáni). Vrána k vráně sedá.

Z pláže jsme tentokrát odešli o něco dřív, ještě jsme totiž měli v plánu večeři v restauraci. Je dobré vědět, že v neděli jsou na Kanárských ostrovech zavřené obchody. Na Fuertě jsou navíc v neděli a rovněž v pondělí zavřené i de facto všechny památky.

Restauraci jsme si vyhlédli na Trip Advisoru. Šlo o podnik El Perenquen s výhledem na přístav (nákladní). Když jsme restauraci našli, praštila nás do očí cedule, na které bylo napsáno něco ve smyslu, že do 2. října je z důvodu dovolené zavřeno. Jako náhradu jsme zvolili La Despensa de Maria. V té bylo ale plno. Bylo nám nicméně nabídnuto, že si zatím můžeme sednout k malému stolečku u zdi. Tam jsme si vybralo jídlo a za chvíli už jsme seděli u normálního stolu. Předkrmem nám byly kanárské brambory zalité omáčkou, jako hlavní jídlo jsme si oba objednali burger. Marcelka burger Highman s vejcem, křupavou slaninou a cibulí, já Miss Marry s kozím sýrem. Byla to jedním slovem bomba. Shodli jsme se, že to byly jedny z nejlepších burgerů, jaké jsme kdy měli. Cena za večeři včetně pití 30 eur (střed cen, co jsme tu za večeře různě platili). Dobře nakonec dopadlo i střední propečení Marcelčina masa (chvíli poté, co řekla „medium“, se začala bát, jestli to náhodou nebude moc krvavé; já zvolil „well done“ jistotu). Jídlo parádní, obsluha moc milá, restauraci určitě všem vřele doporučujeme.

Zítra si plánujeme koupit čerstvou rybu a rozloučit se vlastnoručně vyrobenou večeří.