Poučení z druhého dne je jasné. Google Weather má k dokonalosti daleko. Ráno bylo zataženo a vševědoucí tvrdil, že se to velmi brzy začne zlepšovat. Nestalo se. Tak jsme změnili plány a koupání jsme vyměnili za výlet na jednu z místních sopek.

Vrchol sopky Montana Blanca, která se nachází poblíž městečka Mancha Blanca, leží ve výšce 458 metrů nad mořem, což znamená, že je třeba překonat víc než 250 výškových metrů. Sopka leží v přírodním parku, takže je možné se na ni vydat bez povolení a průvodce (mapa). U sopek, které leží „vedle“ v národním parku, lze podnikat pouze treky s průvodcem.

K sopce se jde lávovým polem (poslední erupce proběhla ve 30. letech 18. stol.), které, jak název napovídá, je tvořené lávou, a tedy prakticky mrtvé. Jen sem tam nějaký lišejník nebo malá rostlina. Po cestě je ještě menší sopka Montana Caldereta, u které se dá vejít i přímo do kráteru. Pocit pána pekel stojícího na špuntu ohnivé bestie jsme si samozřejmě museli vyzkoušet.

Cesta byla poměrně náročná na pozornost, cestička je kamenitá a je třeba se neustále dívat, kam šlapete.

Výhled z Montany Blancy byl úžasný. Těžko to popsat slovy, kráter je opravdu obrovský s prudce se svažujícími stěnami.

Většina lidí se po vystoupání do zhruba 270 m. n. m. otočila a vracela zpět, náš cíl ale ležel ještě o hodně výš. A to byl problém, po cestě na vrchol se do nás opíral stále sílící a ke konci opravdu extrémně silný vítr. Bez nadsázky jsme měli docela strach, aby nás nevyvedl z rovnováhy natolik, že bychom nějak nedobře spadli.

Sopku jsme pokořili a na jejím vrcholu jsme si za zlověstného přihlížení havranů čekajících na naše poslední vydechnutí dopřáli oběd – chleba a sýr (v Lidlu mají chleba takřka jako u nás, což se ve světě moc nevidí).

Zápletka přišla při cestě dolů. Naše cesta totiž nevedla zpět, ale stále kupředu málo frekventovanou pěšinou. Jak to popsat? No, Marcelka si natloukla a odřela koleno a po cestě brblala něco o tom, že to byl blbý nápad. Oponoval jsem, že je to přece fantastický zážitek a že na všem musí vždycky vidět hlavně ty dobré věci. Prostě super, až se vrátíme, Marcelka si na to jistě bude stěžovat, ale jen tak mezi námi, byla to prostě pecka. Doporučení: Chce to pevnou obuv s tlustou podrážkou.

Cestu zpět autem jsme si prodloužili přes městečko Famara, kde jsou dvě pěkné pláže. Na první (mapa) byly hodně velké vlny a záchranný kruh pro topící se, na druhé (mapa) pro změnu červené vlajky, které říkají: Komu je život milý, ať zůstane na břehu. Ve vodě samozřejmě spousta lidí, ale všichni jen kousek od břehu po pas ve vodě. Nepřidali jsme se, protože do teploty na koupání bylo daleko, navíc všude mraky.

Večer jsme zakončili večeří v Arrecife. Marcelka si dala krevety s česnekem, já mix krevet, chobotnic, hub a nějakých divnonití, které vypadaly jako nudle, ale chutnaly jako mořské plody (jmenuje se to gulas, neplést s českým gulášem!).

Sladkou tečkou měla být zmrzlina, ale kdo jednou ochutná pražskou Creme de la Creme, nad každou další už ohrne nos s tím, že tohle prostě není ono.

Večery jsou tu ještě stále příjemné, říkám o nich, že jsou teplo-studené. Lehce nad 20 °C, takže se dá v kraťasech a tričku s krátkým, ale když foukne vítr, je chladněji. A vítr tu víc než jen trochu pofukuje.

A ještě jedna poznámka na závěr. Ráno jsem Marcelce tvrdil, že výlet na sopku bude „krásná 6kilometrová procházka tak na tři hodinky“. Jaká byla skutečnost? Asi 14 kilometrů a šest hodin cesty. Ale nelhal jsem záměrně. To jen ten, kdo tu cestu na internetu popisoval, zvolil trochu kratší trasu 🙂