Dnešek začal pro Toma hodně brzy. Ještě za tmy vstal a namířil si to na bus, který ho měl dovést na letiště, kde na nás čekalo auto na zapůjčení. Autobus jezdí co půl hodinu. Ten v sedm ráno mu ujel před očima. O půl osmé se ozvalo z rozhlasu, že přijíždí autobus číslo 3, tedy Ten autobus. Autobus ale nikde. Hlášení oznámilo odjezd autobusu. Autobus stále nikde. Na zastávce s Tomem stálo dalších pár lidí. Uklízečka, dvě Španělky ve středních letech, dva černoši v tradičních dlouhých hábitech a jedna muslimka zabalená od hlavy k patě. Nejdřív zkusil oslovit Španělky, jestli neví, zda jezdí autobus č. 3 právě odtud. Odpovědí mu bylo retardovaně zpomalené [áj dont nou] od jedné, čímž chtěla vyjádřit, že nemá tucha, co jí ten hošan říká, a sprška španělštiny od druhé. U ostatních to asi nemělo cenu zkoušet. Nakonec se Tom dočkal busu za další půlhodinku. (S angličtinou tu člověk opravdu moc nepochodí. Anglicky umí na Fuertě snad jen ti, kdo pracují v něčem spojeném s turismem, např. půjčovna aut.)

Zamluvený jsme měli stejně jako na Lanzarote Citroën C3. Pán v půjčovně ale udělal upgrade na Opel Corsa, prý je lepší. Určitě je hezčí, nemá ale palubní počítač měřící spotřebu, má menší kufr (nám ale bohatě stačí). Zprvu nebylo vidět na budíky, posléze však Tom zjistil, že volant je výškově nastavitelný. Také má prý Opel „kratší řazení“, takže působí sportovněji, o moc svižnější než Citroën ovšem není.

Ráno jsme se rozhodli jet rovnou na pláž, až pak do Museo del Queso Majorero. Pláž byla opravdu krásně písčitá, ve vodě nějaké ty řasy a překvapivě velké vlny (mapa), opět jsme se octli mezi naháčema. Dnes jsme ale krutě podcenili počasí, vypadalo to, že nebude moc pěkně, ale spálení jsme dost, zadek mám v jednom ohni.

Když už mluvím o zadku, tak musím podotknout, že je na památkách na Lanzarote zakázané házet toaleťák do záchodu. 🙂 Odpoledne je tu příliv, naopak než na Lanzarote, zvedl se vítr a z nás se stali píseční lidé. Vypadalo to jako písečná bouře. Nakonec nás to vyhnalo do muzea.

Museo del Queso Majorero je věnované zdejší tradiční výrobě kozího sýra. Podle Googlu mělo být otevřeno do 18.00 (Stránky muzea jsou totiž k nenalezení.), ale měli jen do 17.30, a tak jsme měli slabou půlhodinku na projití. Vyzkoušela jsem si dojení, zkoukli jsme pomůcky k výrobě, posbírali nějaké letáčky v angličtině a už upalovali ven. Dokonce nám před nosem zavřeli mlýn, který je součástí objektu. Vstupné je 2 €.

Řekli jsme si, že když má Tom ty narozky, koupíme si v Lidlu pizzu. Lidl zavřený. OK, zkusíme Spar. Po mé hrozné navigaci, kdy jsme ujeli snad dvojnásobné množství potřebných kilometrů, jsme vítězoslavně zjistili, že i Spar je zavřený. Po cestě jsme zahlédli ještě další, menší Spar, rovněž zavřeno. „To není možné,“ říkali jsme si. Jenže ono je, na bytě na Toma z kalendáře vykouklo červené políčko značící svátek. Ještěže jsme si včera uvařili večeři na dva dny.

TIP na závěr: Na památky se oplatí chodit buď ráno po otvíračce, nebo navečer, jinak je všude hromada turistů.

PS: Podívejte se znova do Den osmý, Tom dodal jedno video z pláže. Snad vás pobaví tak jako nás. Dalo mi práci přesvědčit Toma, aby ho zverejnil! 🙂