První plnohodnotný den naší svatební cesty jsme se rozhodli strávit na jihu Gran Canarie, v Maspalomas. Tato oblast je známá obrovskými písečnými dunami, které v nejširším místě sahají skoro 1,5 kilometru do vnitrozemí. Ještě před poflakováním se na pláži jsme ovšem chtěli navštívit nedaleký „skanzen“ Mundo Aborigen zaměřený na popis života původních obyvatel Kanárských ostrovů – Guančů – před příchodem Španělů a získáním nadvlády nad územím na konci 15. století.

Bohužel, Mundo Aborigen byl zavřený. Ale to nás neodradilo a vydali jsme se hlouběji do vnitrozemí. Tam se totiž nachází u osady Arteara prastaré pohřebiště Guančů. Jen krátce. Guančové pohřbívali zemřelé do kamenných homolí. Tělo se položilo na velké kameny a posléze se obskládalo menšími a poté zase většími kameny. Nejstarší pohřební homole by měly pocházet ze 4. století před naším letopočtem. I pohřebiště bylo oficiálně zavřené, avšak cestička, která do něj vedla, byla volná, takže jsme tam vklouzli a oblast si pěkně v klidu prošli. Bylo vážně zajímavé, že nejdříve nebyly skoro žádné hrobky vidět, a teprve když se člověk po chvíli otočil, si uvědomil, že jich už minul desítky. Jedna z hrobek byla dokonce postavena na místě určeném pozicí Slunce během ranní rovnodennosti. Guančové zkrátka nebyli jen tak nějací ostrované, ale podle všeho měli značné znalosti (minimálně o astronomii).

Po cestě jsme se ještě autem zastavili na vyhlídce nad místním Grand Canyonem, ten má však „jenom“ 300 metrů, takže ten ománský drží s kilometrem hloubky s přehledem prvenství.

Pak už jsme zamířili do Maspalomas. Našli jsme perfektní parkoviště pár kroků od pláže a na něm i volné místečko. Přesně pro nás. Náplň zbytku dne už asi nebude velkým překvapením. Tedy až na to, že nebylo vyloženě vedro a nesvítilo sluníčko, protože jej kompletně zakryly mraky. Já jsem ale neváhal a šel do vody. A pak znovu a znovu. Nakonec se dala přemluvit i Marcelka. Voda je studená, jak jinak, ale když už se do ní člověk položí, je příjemná.

Tahle doba je na návštěvu Maspalomas dokonalá. Obří hotely jsou zavřené a v těch ostatních je pravděpodobně minimum návštěvníků, takže pláž má člověk s trochou nadsázky jen sám pro sebe. Jen abyste věděli, o čem je řeč – pláž mezi Maspalomas a Playa del Inglés má na délku přes čtyři kilometry. Čtyři kilometry jemného žlutého písku. Fantazie.

Na pátek jsme původně zvažovali krátký trek ve vnitrozemí, ale nedokázali jsme vstát, jak bylo třeba, a tak jsme se vydali ještě jednou do Maspalomas. Tentokrát jsme si kromě plážového lenošení (teď už za vydatné sluneční záře, ale také silného větru) udělali ještě procházku samotnými písečnými dunami a krátkou zastávku v botanické zahradě.

Když jsme tak projížděli uličkami Maspalomas a Playa del Inglés, říkali jsme si, že bychom to tu nechtěli vidět ve vrcholné sezóně v dobách bez koronaviru. Musí to být vážně šílenství. Však si zkuste do Googlu zadat „Maspalomas beach“ – a uvidíte to mraveniště. A malá poznámka na okraj. Gran Canaria a Maspalomas obzvláště je prý rájem gayů – asi na tom podle našeho pozorování něco bude.

V pátek večer jsme měli v plánu navštívit restauraci Ca Mario (Casa Mario). To jsme se však přepočítali. Po slušné chvíli sezení venku za námi přišel číšník s tím, že venku nelze jídlo podávat a uvnitř už není místo. Naštvalo to, když mezitím, co jsme seděli venku, dovnitř vešly asi tři dvojice. Tak druhý pokus Tasca Flamboyán. Také narváno. Hmm, takže jsme se vrátili domů, Marcelka si dala salát a já lasagne z Lidlu 🙂 A vlastně jenom díky tomu jsem stihl napsat tenhle příspěvek. Takže jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

A jedna dobrá zpráva. Našel se pas! Je v Miláně na letišti. Jeho získání zpět ovšem ještě bude pořádná fuška. Po příletu do Milána budu volat někomu z ostrahy, kdo by mi ho měl kamsi přinést, protože ztráty a nálezy budou v tu dobu zavřené. Tak snad to klapne. Záložní variantou je jeho poslání do ČR.