Uf, tak jsme konečně na Gran Canarii. Můžu vám ale říct, že cestu sem si představuji jako dost pravděpodobnou podobu očistce.

Cesta do Milána byla hladká. Přistáli jsme kolem půl druhé odpoledne, tedy skoro 30 minut před plánem. Čekalo nás krásných cca 17 hodin na letišti. Zvažovali jsme výlet do centra, před letištěm je prý úschovna zavazadel. Jenže úschovna nebyla v provozu, takže jsme se rozhodli zpestřit si čekání alespoň „výletem“ do velikého obchodního centra u letiště. Nutno říci, že tady skříňky na uložení věcí jsou, stačí vhodit euro či dvě a do zavírací doby centra máte vystaráno (navíc se eura po vyzvednutí vrátí). Jaké bylo naše zklamání, že jsme si doma připravili jídlo na celou cestu. Tady byl hotový ráj! Mohli jsme si koupit pizzu, ze stánků se na nás ty krásné „koláče“ přímo usmívaly. No co už… Při cestě nazpátek si toho taky neužijeme, přiletíme až po zavírací době centra. Ale aspoň jsem si dopřála zmrzlinu, stánky s ní jsou snad na každém rohu obchoďáku.

Po pár hodinách v centru jsme se vrátili na letiště s tím, že se najíme a zkusíme si třeba i zdřímnout na těch studených kovových dvojsedačkách. Tomíkovi se to na chvilku povedlo, já si až do půlnoci četla v průvodci. Za hodinu jsme slyšeli snad 4x, že si máme držet rozestup a nosit roušku. Když jsem konečně i já na chvilku usnula, vzbudil mě cizí mužský hlas. Byli tam 3 či 4 zaměstnanci letiště, kteří nám ne zrovna mile říkali, že letiště je zavřené a že máme jít pryč. Jako kam??? Vždyť čekáme na ranní let!!! Hádal se s nimi muž sedící naproti. Nepomohlo ale nic. Na otázku, jaký je rozdíl mezi vámi a lidmi, kteří přespávají v letištních kapslích, se taky odpověď nedozvíte.

Zhruba 70 lidí se tak ocitlo po 1 hodině v noci venku, kde bylo nějakých 17, 18 stupňů a k tomu déšť. Nikdo nám neřekl, proč se letiště, které by mělo fungovat tzv. 24/7, zavírá. Já totálně rozklepaná zimou, kterou jsem cítila kvůli ospalosti, jsem si nemohla vynachválit, že jsem si na letní dovolenou přibalila i svou přechodovou bundu. Tom je sice od přírody teplokrevnější, ale i on už po hodince venku říkal, že je mu chladno. Šel se tedy projít kolem budovy a podívat se, jestli nenajde automat na teplé pití. Našel automat na studené pití, fotobudku (asi kdyby si někdo chtěl zvěčnit tuto nezapomenutelnou noc) a přístroj na výrobu vojenské známky. WTF?

Zpět do budovy jsme byli vpuštěni ve 4 ráno. Toma nezapomněli ihned upozornit, že nemá roušku. Když jsem se razným, naštvaným krokem vracela ze záchodu, potkala jsem tu, co nás vyhazovala ven, roušku pod nosem. Neváhala jsem proto a hned ji upozornila, že má roušku špatně nasazenou. (Pomohla sis, ptá se Tomík?)

Někdy po páté hodině šel Tomík odbavit své zavazadlo. Já se rozhodla zkusit ještě na chvíli usnout. Když jsem začala upadat do spánku, najednou na mě začal někdo křičet. Srdce mi tlouklo jako o život z toho šoku. Zase nějaký idiotský zřízenec, španělsky na mě chrlil, že na letišti nemůžu spát, že si musím sednout a máchal u toho zběsile rukama, kterýma mi naznačoval, ať se zvednu. Neměla jsem slov, ale když se posunul k Čechům vedle nás a tu dívku začal stejně buzerovat, začala jsem útočit i já. Řekla jsem, že by měl mluvit slušně a ne být hrubý. Já nejsem homeless, jsem pasažér. Muž nereagoval. Nakonec ve mně znechucení z tohoto místa vygradovalo tak, že jsem muže prostě poslala anglicky do prdele. (Pomohla sis, ptá se podruhé Tomík?)

Horší letiště a jeho personál jsem nezažila. Bohužel tudy letíme i nazpět. Přiletíme v jedenáct v noci a další let máme v 6 ráno. Scénář se bude tudíž opakovat. Jelikož to ale už víme, rezervujeme si kapsli dopředu. Můžou v ní být i dva, takže je ta cena ještě snesitelná (44 eur za 7 hodin). A to bychom doporučili každému, kdo ví, že bude muset v Bergamu strávit noc. Jak jsem ale řekla Tomovi, pokud bychom měli ještě někdy někam letět přes Bergamo, to raději nikam nepojedu.

Po tom hrubém probuzení mi došlo, že Tom dlouho nejde. Tak jsem se začala balit, že za ním půjdu, když v tom se objevil celý vyděšený, že nikam nepoletí, protože nemá pas. Nechal ho ležet na odbavovaném zavazadle a to rychle odjelo i s pasem kamsi do útrob letiště. Začal spřádat plán, jak si bude muset asi koupit novou letenku na nový doklad. Já jsem ho ujišťovala, že určitě bude moct letět na občanku, vždyť je to Evropská unie. Šli jsme se pak zeptat paní na přepážce, která mezitím zkusila ztracený pas sehnat (bohužel marně) a ta nám to potvrdila. Občanský průkaz je v pořádku a dokonce ani není nutné nic měnit nebo něco platit. Pas se doteď nenašel… Stát se tohle při cestě do Íránu nebo Ománu, máme po ptákách. Takže pozor na pasy!!!

Cesta na Gran Canarii už proběhla hladce. V letadle si lidé zatleskali z radosti nad přežitím, autopůjčovna nám dala místo Citroënu Volkswagen a u ubytování jsme náhodou potkali Fernanda, takže nám klíčky předal osobně, udělal s námi i prohlídku bytu a dal nám nějaké tipy na jídlo.

Naprosto vyčerpaní jsme den zakončili v lokálním domáckém podniku Bar Segundo, kde měli lístek v angličtině, ale objednávce anglicky nazvaných jídel už nerozuměli. Objednání byla opravdu fuška a sranda zároveň. Tom měl paellu s mořskými plody (6 eur) a já si dala Daily menu, které zahrnovalo polévku (něco jako hrstková s cizrnou, brambory, zahuštěná kukuřičnou moukou), hlavní chod (telecí maso s hranolky), dezert (bylo na výběr, ale já si vybrala jejich typický, byla to pěna z kukuřičné mouky, asi šlehačky, vajec a asi skořice, výborné) a vodu za 8,50. Kukuřičná mouka se tu údajně používá hojně a říká se jí gofio. Vyrábí se z pražených zrn (kukuřice) a jedná se o potravinu, kterou používali už původní Guančové. Po jídle jsme se šli ještě na závěr dne projít do města, nahlédli do baziliky s obřím zlatým oltářem a dali si dobrou zmrzlinu (Tomík právě s příchutí gofio). Výraz hovoří za vše. 😊