Konečně jsem se dostal (dokopal) ke shrnutí. Nebudu lhát, máme druhou polovinu února 2021, takže z Kanárů už jsme nějaký ten pátek doma. Dovolená to byla skvělá, na nějakou chvíli ale zřejmě naše poslední. Teď už to můžeme říct, protože už to také nějaký ten měsíc všichni ví. Na Gran Canarii a Tenerife jsme nebyli dva, ale tři. Proto jsme vynechali Pico de Teide (nedoporučuje se těhotným kvůli nadmořské výšce), proto jsme si odřekli akvapark.

Na cesty se ale určitě zase vydáme, (snad ne naivně) věříme, že cestovat se dá i s děti, možná dokonce s ještě větší náloží zážitků. A plány nám, doufejme, nezhatí ani covidová pandemie. Z hlavy nemůžu dostat to, co nám na Tenerife řekla Maria Luz: „Traveling makes you more alive.“ V češtině trochu kostrbatě: „Cestování vás dělá více živými.“ V téhle větě je obsažené všechno, co nás vždy navnadí, co nás láká z Česka, byť bychom místo pro život neměnili za nic na světě. Jiná kultura, jiná příroda, boření mýtů o tom, jak je svět nebezpečný, nestabilní a nepřátelský. (Pravda, zrovna o Kanárských ostrovech asi slova o nestabilitě apod. nikdo nešíří.)

Cestujte. Nenechte se zviklat ničím a nikým. Hoďte za hlavu koronavirus. Ignorujte všechny, kdo tvrdí, že „další vlnu koronaviru vyvolali ti, kdo si nemohli odpustit týden v Chorvatsku“. Zrovna na toto tvrzení jsem alergický. Dovolená není o nic rizikovější než týden v práci v kanceláři, ve škole, v obchodě, v kadeřnictví. Co víc, dovolená je v tomto ohledu mnohem bezpečnější. Pokud chcete, nemusíte s výjimkou cesty (letadlem) strávit s nikým více než 10 minut. Pokud si půjčíte auto, budete bydlet sami v bytě nebo domě, případně se vzdáte návštěv restaurací, není kde se nakazit.

My jsme odjížděli s tím, že se budeme chovat zodpovědně, budeme se snažit udělat co nejvíce pro to, abychom se vrátili zdraví. A tak jsme se i vrátili. Nosili jsme roušky, v letadle respirátory, dezinfikovali jsme si ruce, udržovali jsme odstupy v obchodě. A bez obav bychom teď vyrazili znovu. Ještě jednou: Je-li člověk zodpovědný a dodržuje hygienická pravidla, cestování je bezpečné! Je to vše opravdu jen o disciplinovanosti. Pokud je někomu zatěžko vzít si roušku do autobusu, vlaku nebo do obchodu, nemá současná situace řešení.

Tento týden vyšel shodou okolností na iDnes.cz zajímavý komentář Boj s covidem trochu jinak. Proč Tenerife funguje a Česko ne. Pokud nemáte předplatné, ve zkratce se v něm píše o tom, že na Tenerife jsou otevřené všechny obchody, fungují zahrádky restaurací atd., podle autora díky disciplinovanosti tamních obyvatel, kteří si uvědomují, že dodržování všech nařízení (včetně nošení roušek venku!) je v jejich zájmu, v zájmu ekonomiky, a pravidla respektují. Když si přečtete pár komentářů pod tímto textem, narazíte na slova o tendenčním článku, snůšce lží… Problémem je, že to, co autor komentáře popisuje, je podle naší vlastní zkušenosti „do posledního písmene“ pravda.

Ano, je pravda, že když jsme šli po turistické stezce, nasazovali jsme si my i protijdoucí roušky jen při setkání, ale jinak neexistovalo nic jako člověk bez roušky v obchodě ani na ulici plné lidí. Žádné roušky pod nosem. Mladí, staří, všichni byli zodpovědní. Tedy vlastně až na jednu výjimku v Lidlu, i když pravda, to měli roušku pod nosem všichni členové česky hovořící skupinky. V obchodě jsme jinak byli upozornění na dodržování rozestupů u pokladny, u dezinfekcí u vstupu do supermarketů občas bývali hlídači a „nutili“ každého dezinfekci použít. Na Gran Canarii jsme nesměli vejít do obchodu oba zároveň, protože už byla vyčerpaná jeho kapacita. U vstupu na toalety na letišti byla televize, na které se ukazoval počet lidí uvnitř. Při dosažení maximální kapacity se televize rozzářila červeně a nikdo další dovnitř nesměl. Když jsem jednou telefonoval u pláže na lavičce, měl jsem roušku sundanou. Po chodníku, který byl dobrý metr a půl za mými zády, procházeli lidé. Během chvíle u mě zastavilo policejní auto a policista mě požádal, abych si roušku nasadil. Zní to neuvěřitelně, ale takhle to tam opravdu fungovalo. Nemám důvod lhát, psát nějakou propagandu.

V Česku je bohužel situace v tomto ohledu žalostná. Ochota některých lidí dodržovat hygienická pravidla je nulová, přičemž jejich respektování nikdo nevymáhá. Nikdo! Rouška pod nosem (převážně u starších generací) je zcela běžná, při cestě metrem nebo v kupé vlaku lidé nejsou schopní vydržet bez jídla a pití, rozestupy jsou neznámé slovo, na počet lidí v obchodě se hledělo možná dva týdny od zavedení tohoto pravidla, teď už je to všem zase jedno. V práci, kde sedím v open space, neměl od začátku epidemie doteď roušku nasazenou prakticky nikdo (opravdu nepřeháním, jsem jediný, kdo sedí za počítačem v respirátoru). To, jak se k situaci stavíme, je k pláči. Slova o tom, že jsou roušky a respirátory nepohodlné, jsou k smíchu, uvědomíme-li si, o co jsme ochotni se nechat připravit jen kvůli vlastnímu pohodlí.

Uvědomme si, že ani vakcinace nepřinese spásu. Možná je velkým problémem i to, že epidemii vlastně skoro nikdo nerozumí. Lidé si třeba myslí, že očkování je účinné proti koronaviru, ve skutečnosti ovšem míří na onemocnění covid-19, které koronavirus vyvolává. A teď se můžeme třeba ptát, co se bude dít, pokud díky očkování zmizí např. jen těžké průběhy covidu-19. Budeme stále číst o tisících a desetitisících lidí s koronavirem, o lidech s mírným průběhem nemoci, kteří budou ale nadále hrozbou pro chronicky nemocné či důchodce? Kde bude ona pomyslná hranice, pod kterou už bude situace v pořádku?

Proč to píšu? Chci tím říct, že není na co čekat. Zavádět tvrdé lockdowny je z podstaty nesmyslné. Muselo by jít o koordinovanou akci celého světa, o akci, do níž by se zapojil v jeden okamžik každý člověk žijící na této planetě. Koronavirus pravděpodobně nikam nezmizí, očkování, doufejme, pomůže razantně snížit počty lidí, kteří na covid-19 (ne s ním!) umírají. Opravdu však chceme jen doufat, že to tak dopadne? Opravdu se chceme spoléhat na to, že se dostatečné množství lidí nechá naočkovat? Co když to tak nebude?

Cestou ven je přijetí toho, že žijeme v jiném světě, ve světě, který vyžaduje naši spolupráci, pochopení, naši oběť, ve světě, ve kterém je třeba dělat věci trochu jinak, abychom mohli žít – v plném významu tohoto slova. To je skutečné světlo na konci tunelu. Politici nemají tušení, co dělají, jejich strategií je systém pokus-omyl. Naši budoucnost nedrží v rukou oni, ale my sami. Mysleme na to a chovejme se, prosím, podle toho.

K rozpočtu jen velmi krátce: Tentokrát jsme se spustili a takřka jsme se nehlídali. S ubytováním (na Tenerife), s jídlem (v restauraci každý druhý den, třeba na Playa de Fañabé jedna paella za 400 Kč), zmrzlinami, vlastně vším. To jenom abyste věděli, že jde podobnou dovolenou podniknout i výrazně levněji, odhadem možná o třetinu. Všechny náklady jsou uvedeny dohromady pro dvě dospělé osoby:

Letenky: 1.437 + 2.522 + 2.414 + 2.221 + 3.703 = 12.297 Kč
Cestovní pojištění: 3.068 Kč
Ubytování: 8.624 + 12.948 = 21.572 Kč
Půjčení auta: 1.603 + 1.505 = 3.108 Kč
Letištní kapsle (Bergamo): 1.367 Kč
Benzin: 3.074 Kč
Monte Cristo výlet: 2.496 Kč

Hotovost: 19.579 Kč – potraviny, restaurace, parkování, zmrzlina, „suvenýry“ apod.

Celkem: 67.920 Kč / 2 = 33.960 Kč/os.