Na poslední den jsme si přivstali. Balení jsme totiž nechali až na ráno. Odjezd jsme domluvili zhruba na desátou. Na rozloučenou nám paní domácí dala ještě dvě avokáda. Počasí bylo nádherné, takže jsme měli jasno. Poslední den = pláž. Vybrali jsme Playa de Fañabe v Costa Adeje s tím, že tam by mohly být i sprchy. Byly, ale nefungovaly. Jeden tip – kdybyste byli na Tenerife a dostali jste chuť na české jídlo, přímo nad Playa de Fañabe je česká restaurace s českým pivem (nebyli jsme v ní).

Tahle pláž byla až nečekaně pěkná, díky přerušovanému kamennému valu s minimálními vlnami a navíc takřka prázdná. A slunce pálilo jako snad za celé dva týdne ne. Kolem druhé hodiny jsme se sbalili a zašli si do restaurace nad pláží na poslední oběd, já jsem si dal paellu s rybami a mořskými plody, Marcelka s králíkem. Lépe jsme to snad zakončit ani nemohli. A pak už směr letiště, ještě se zastávkou na rychlý nákup jídla na cestu.

Na letišti jsme vrátili auto a s poměrně velkou časovou rezervou jsme vstoupili do terminálu. Přeskládali jsme mírně kufry a já ten svůj, který měl být odbavený, obaloval fólií. Marcelka několikrát vznesla poznámku, že je divné, že fronta na přepážce pro odbavení je tak dlouhá, já jsem tomu ovšem nevěnoval pozornost a úplně jsem přestal sledovat čas.

Chvíli poté, co jsme se do fronty zařadili, za námi přišel muž od Ryanairu a zeptal se, kam letíme. Když jsme mu řekli, že do Bergama, utrousil, že už se přepážka bude asi zavírat a že máme malou chvíli počkat. Ten šok, když se vrátil, byl k nepopsání. Fronta je prý společná pro VŠECHNY lety a check-in pro let do Bergama už je zavřený, takže náš kufr už nelze odbavit. Na to začala Marcelka ihned nadávat a z chudáka muže, který nám vlastně zachránil kůži, začala málem strhávat oblečení. Musíme prý rovnou k bráně, kde budeme muset doplatit peníze za to, že si můj kufr vezmeme na palubu. No jo, jenže letadlo za malou chvíli odlétá. Stihneme to vůbec?

V tu chvíli začal ten správný stres. Rychle na bezpečnostní prohlídku. Aha, ale my s sebou máme i kufr plný věcí, které na palubu nesmí. Na rentgenu to samozřejmě všechno dobře viděli. Takže můj neprodyšně obalený kufr rozbalit, všechno z něj vyndat a odpovídat na všetečné dotazy, co je co a proč to tam je. Nakonec to odnesl jenom opalovací krém a Panthenol, plážový stan, stativ, manikúra a další nečekaně prošly. Marcelka, která pískala v rámech, opět vybrali na drogovou kontrolu. Jenže na ni mohla až ve chvíli, kdy byli hotovi se mnou, jelikož měla věci stále na páse a čekaly na kontrolu.

Takže pak sprint přes celé letiště. Tam už na nás u brány čekali lidé z Ryanairu s tím, že už nás volali rozhlasem, abychom se okamžitě dostavili na bránu, jinak že letadlo odletí bez nás. Přísaháme, že jsme nic neslyšeli. Stejně tak se prý v hale hlásilo, že kdo letí do Bergama, má na check-in přepážce předběhnout řadu. Taky o tom nevíme.

Byli jsme tak zadýchaní, že jsme situaci mužům na bráně vysvětlovali po slovech. A náš příběh byl podle všeho tak přesvědčivý, že se jim nás asi zželelo a na můj dotaz, zda máme zavazadlo doplatit, jeden z nich řekl, že normálně by to tak mělo být, ale teď to nebudeme řešit, protože času do odletu je málo. Ještě jednou mu tímto děkujeme, byť si to nikdy nepřečte. Trochu jsem v takový výsledek doufal a předem jsem Marcelku poprosil, aby co nejméně hudrala a byla naopak co nejmilejší :-). Nakonec tedy ten Ryanair není zase tak nelidský, jak se s oblibou říká.

Nevím, jestli jsme to na začátku zmínili, ale když jsme odlétali z Prahy, zažili jsme něco velmi podobného. Check-in přepážku zavřeli okamžitě po odbavení mého kufru se slovy, že jsme tedy přišli „jen tak tak“, a na bránu jsme dorazili za problikávání děsivého slovního spojení „Last call“ (volně přeloženo: Makejte, nebo nikam neletíte!). Příště to musíme zvládnout rozhodně lépe, tohle už nechceme zažít.

Nic horšího už (naštěstí) k dobru nemáme. V Bergamu jsem po příletu kolem 23:20 zavolal na číslo, které jsem dostal od kanceláře ztrát a nálezů, a za chvíli jsem se setkal se svým ztraceným pasem (problémy s jazykovým porozuměním během hovoru vyřešil příslušník italské policie). Na letišti jsme se „ubytovali“ v kapsli, aby nás opět nevyhodili po půlnoci na ulici (tentokrát by to při zhruba 8 °C nebylo moc příjemné), kolem šesté jsme (tentokrát včas a bez ztráty pasu) odbavili můj kufr a kolem půl desáté jsme na závěr dosedli na ruzyňské letiště. A hned odpoledne jsme oba zamířili do práce…

Nazdar Kanáry! Třeba se ještě vrátíme…